Lidé, kteří jsou pohostinní, nesobečtí a vstřícní k trpícím. Kteří dokážou překonat sami sebe a podat pomocnou ruku těm, kteří to potřebují. Trávě těm je určena Cena Celestýna Opitze. Každoročně ji v kostele sv. Šimona a Judy u Nemocnice Na Františku v Praze předává pečlivě vybraným laureátům zástupce řádu Milosrdných bratří v Čechách a na Moravě. Jedním z těch, kteří v průběhu letošního slavnostního večera ocenění převzali, byl chebský farář Petr Hruška.
Co přesvědčilo porotu, že se rozhodla poslat jednu z cen právě do Chebu?
V první řadě musím říct, že ocenění souvisí s činností Hospice sv. Jiří, který před nedávnem vznikl v Chebu na pomoc umírajícím a jejich rodinám. Uděluje se s ohledem na mimořádné zásluhy v péči o ty, kteří jsou odkázáni na pomoc druhých. Takže vlastně patří všem lidem sdruženým kolem hospicu.
Překvapilo vás, že se komise takto rozhodla?
Přiznávám, že ano. Ale také mě to ohromně potěšilo. Když mi přijeli do Chebu říci, že jsem navržený na tuto cenu, v první chvíli jsem chtěl nominaci někomu předat. Kolem hospicu je spousta lidí, kteří pracují takříkajíc v terénu. Já se cítím být spíše takovým organizátorem. Ale přesvědčili mě, že budu moci promluvit, upozornit na problémy, se kterými se hospic potýká. A také vyzdvihnout úžasné lidi kolem. Lékaře, sestry, dobrovolníky, mezi kterými panuje skvělá atmosféra. Já sám mezi ně občas chodím nadechnout se a načerpat síly pro další práci.
V čem jsou pro vás inspirující?
Když jsem mezi nimi a slyším, jak se radí, jak hledají cesty, kudy postupovat, a to nejen v medicínských věcech, ale i o tom, jak pomoci nemocným, jak povzbudit příbuzné, tak vím, že to jsou lidé na svém místě. A to je ohromně povzbuzující.
Kdo to vlastně byl Celestýn Opitz?
Lékař a člen řádu Milosrdných bratří, správně se ovšem jmenují Hospitálský řád sv. Jana z Boha. Významná postava světového lékařství. Uvědomoval si, že bolest je třeba tlumit, a 6. února 1847 provedl jako jeden z prvních na světě operaci v narkóze. To umožnilo vznik lékařského oboru anesteziologie, který dovoluje chirurgům pacienty operovat bezbolestně.
Proč se jeho jménem udělují ceny i v nemedicínské sféře?
Je to právě tišení bolesti, které musel Celestýn Opitz prosazovat i proti autoritám a svým nadřízeným. V tom je paralela s Hospicem sv. Jiří, který před časem vznikl v Chebu. Lidé, kteří zde pracují, také tiší bolest, a to ve všech dimenzích, v mnoha rovinách. Umírajícího člověka by neměla bolest drtit. Měl by najít sílu na rozloučení a třeba i odpuštění. Aby mohl žít do posledního okamžiku.
Vy prý pomáháte hospicu sehnat peníze na provoz?
Je to výzva. Ze začátku jsem skuhral, že to nejde, ale učím se. A poznávám, že se díky tomu setkávám s lidmi, které bych jinak možná nepotkal. Vypráví mi o sobě, o své rodině. Také jsem oslovil dopisem všechny zastupitele města Chebu a nabídl jim, aby se stali členy Klubu přátel hospicu. A dostal jsem několik krásných dopisů, a to i od lidí, od kterých bych to vůbec nečekal. Myslím, že prostřednictvím tohoto projektu dochází k propojení světů. Spojuje se zde svět sociální práce, farnost, zdravotnictví, podnikání a stranou nezůstává ani svět politiky.
Smrt bývala tématem, o kterém se moc nemluvilo. Pozorujete v této oblasti nějakou změnu?
Stále víc lidí chápe, že když člověk z tohoto světa odejde smířený, v kruhu svých nejbližších, pomůže to nejen jemu, ale i příbuzným. Často až v posledních okamžicích života dochází k vyřešení důležitých vnitřních věcí nebo jen k poděkování. Nezastírám, že je to náročné. Fyzicky, psychicky i emocionálně. Ale je to krásné. Mně se poštěstilo vyprovodit oba rodiče. A teprve poslední půlrok jsme se s mým otcem, vojákem, dokázali bavit na úrovni otec a syn. Až tehdy jsem mu dokázal říct, jak ho mám rád. Některým lidem pomáhá i velmi přesně vědecky vysvětlený proces umírání. Potřebují vědět, že když akutní medicína řekne konec, tady jsme prohráli, že existuje systém, který řekne ne, je možné ještě pokračovat. A který nabídne odcházejícímu člověku tlumení bolesti, psychickou pohodu, jistotu služeb a podporu rodiny. Důležitá je i pomoc duchovní, která umožní vyrovnat se například s pocity viny či selhání. O tom je paliativní medicína.
Jak dnes vzpomínáte na založení chebského hospicu?
Když se ohlédnu za sebe, vidím, že základy položil už můj předchůdce farář Petr Bauchner. Měl srdce velmi otevřené. Například začal chodit častěji do léčebny dlouhodobě nemocných. Víc a víc viděl, jak tam jsou lidé vděční za každou návštěvu. A tak dal dohromady skupinku lidí, kteří do „eldéenky“chodili nejprve s ním a později už sami. Pak přišli s plánem na založení hospicu zdravotníci, lidé ze sociální oblasti, přidali se farníci. Ale stále nebylo jasné například financování.
Pak se ale stalo něco zajímavého. Co to bylo?
Koncem loňského roku jsem při mši kázal z evangelia. Říká se tam: Kdo máte dvoje šaty, dejte jedny chudým. A druhý den se na našem účtu objevilo sto tisíc korun od neznámého dárce. Jen s vysvětlením, že ten kdosi nám posílá své druhé šaty. Po čase jsme zjistili, kdo peníze poslal. Domluvili jsme se, že peníze pomohou hospicu. To byl ten impuls, který umožnil myšlenkám a plánům odlepit se od země.
Co pro vás znamená takové ocenění, cítíte v této souvislosti nějaký závazek do budoucna?
Zdá se mi, že jsem teď mnohem citlivější vůči potřebám ostatních. Cena, kterou jsem dostal, je pro mne obrovskou výzvou, abych do tohoto ocenění dorostl.
