V současnosti se Valerie potácí ve vakuu mezi dvěma světy. Po hormonální léčbě už není muž, ale ani žena. Na operaci, která by ji s definitivní platností posunula k vysněné metě, zatím nemá peníze.
A to je alfa i omega jejích problémů. Většina lidí totiž tápe. Neví, kam Valerii zařadit. Někteří ji dokonce veřejně odsuzují a dávají najevo znechucení a odpor. Podstatně jí to komplikuje život.
"Jsem člověk jako ostatní. Přesto stojím na okraji společnosti, i když zoufale nechci. Ale ti, kdo mě znají, ví, jaká jsem. A věří mi. I kvůli nim jsem rozhodnutá vytrvat a nevzdat se. Ale musím přiznat, že vyrovnat se s odmítáním ostatních, ustát to, že se na mě lidé na ulici dívají skrz prsty, to mě stojí spoustu sil," vypráví potichu drobná brunetka s ostrými rysy ve tváři, která si myslí, že právě její současný vzhled je důvodem, proč stále nemůže zavadit o práci.
Je to už čtyři roky, co se vrátila na Chebsko z Prahy. Od té doby pracovala pouze příležitostně. Bez práce nemá šanci našetřit na poplatky a pomůcky, které potřebuje k operaci. A bez lékařského zákroku se v ženu nezmění. Zůstane na půli cesty. Je to začarovaný kruh.
"Že je se mnou něco špatně, jsem cítila odjakživa. Když jsem šla ráno do práce, oblékla jsem se a byla jsem chlap. Ale když jsem se vrátila domů a vzala si na sebe dámské oblečení, najednou jsem cítila, že tohle jsem já, že se konečně nemusím přetvařovat a můžu se projevit ve své přirozenosti," vzpomíná Valerie.
Narodila se jako Jan. Ale teprve jako Valerie je šťastná
Jako muž jménem Jan patnáct let úspěšně podnikala v Praze. Živila ji práce ve výškách. Jako Jan se také stihla oženit a zplodit syna. Pak se ale její dosavadní život zhroutil jak domeček z karet.
"Už jsem nemohla dál. Nešlo se stále přetvařovat. Sehnala jsem lano, uvázala ho kolem krku, vylezla na židli a probrala se v nemocnici. Doslova v minutě dvanácté mě zachránil nejmladší bratr. Teprve později jsem se dozvěděla, že mě víc jak deset minut držel v náručí, než se mu podařilo vysmeknout mi hlavu ze smyčky," prozrazuje Valerie.
Krok, který se jí stal málem osudným, ji však paradoxně vysvobodil. Dostala se do péče odborníků. Dozvěděla se, že není sama, kdo se ocitl v podobné situaci. A že cesta ke spokojenému životu existuje.
"Tehdy poprvé jsem slyšela o tom, že je možné změnit pohlaví. Začala jsem docházet na pravidelné schůzky k odborníkům. Psychiatrům, psychologům a sexuologům. Mám za sebou nesčetně testů a zkoušek. Na jejich základě už čtyři roky beru hormony. A začala jsem se konečně měnit v ženu," vysvětluje Valerie.
"Teď už jsem musela s pravdou ven. Rozhodla jsem se, že se už nebudu přetvařovat. Ale je to těžké. I když se měním, stále mám ve tváři ostré rysy, rostou mi vousy a mám hrubší hlas."
Rozhodnutí postavit se otevřeně ke svému problému přineslo Valerii mnohá zklamání, ale i radost a naději. Úplně nejtěžší bylo, když měla vysvětlit pravý stav věcí své matce.
S tím pomohl Valerii její nejmladší bratr, který ji na západ Čech z Prahy přivezl. "Vidím to jako dneska," vypráví Eva, maminka Valerie.
"Klekl si přede mnou, objal moje nohy a začal mluvit. Za chvíli jsme brečeli všichni. Bála jsem se nejhoršího, ale že to bude zrovna tohle, mě ve snu nenapadlo. Neříkám, že to zvládám. Ale snažím se, opravdu se snažím to pochopit. Ale to, že stojí mimo společnost, mě moc bolí. Vždyť nikomu nic neudělala. Přesto ji lidé odsuzují. Jako bychom byli zpátky ve středověku. A to je špatně. To by se ve společnosti, která se honosí tím, že je moderní a pokroková, stávat nemělo."
