"Narodila jsem se v Čechách, takže česky mluvím odmalička. I s bratrem," říká osmnáctiletá studentka. Vietnamštinu se začala učit až letos
"Od začátku jsem k ní musela přistupovat jako k úplně cizímu jazyku. Oproti češtině je velmi složitá," říká gymnazistka. Vietnamsky mluvila vždy pouze se svými rodiči a psanému slovu příliš nerozuměla.
"Rodičům se samozřejmě moc nelíbilo, jak na tom s vietnamštinou jsem. Samotné mi připadalo zahanbující umět lépe česky než vietnamsky. Proto jsem se začala učit," vysvětluje dívka, kterou cizí řeči fascinují.
Podobně jako ona jsou na tom i její vrstevníci, jejichž rodiče pocházejí z Vietnamu. Mluví spolu jedině česky a všechny prý tlačí rodiče k tomu, aby se znalostmi své vietnamštiny něco dělali.
Na povídky psané ve vietnamštině si ještě netroufá
"Vietnamština je řeč, ve které je spousta vlnovek, stříšek, teček a jejich kombinací. Pak stačí jen trochu změnit přízvuk a máte z toho úplně jiné slovo. Třeba i sprosté, což se mi už také stalo. Člověk si musí dávat pozor," směje se Nguyen Thuy Linh, českým jménem Helena.
Čeština je jejím velkým koníčkem. Přesto ji druhé prvenství v literární soutěži překvapilo. "Píšu totiž v noci a ještě ke všemu dělám všechno na poslední chvíli. Takže jsem všechny tři texty do soutěže stvořila několik hodin před odevzdáním," přiznává.
Na to, aby mohla psát povídky ve vietnamštině, je podle ní ještě příliš brzy. Že na to ale jednou dojde, vyloučit nemůže. Při psaní se často inspiruje svými oblíbenými autory, kterými jsou Nabokov, Šabach, Viewegh nebo Pawlowská.
"Ráda píšu z neobvyklých úhlů pohledu. Takže se třeba vcítím do vraha, do pedofila. Ráda se v příbězích vracím do psychiatrických léčeben, na hřbitovy a podobně," tvrdí gymnazistka.
