"Ten, kdo před válkou fáral v jáchymovských dolech, do odsunu nemusel. Patřil mezi ně i můj otec. Papíry na vystěhování sice už měl v ruce, na šachtě mu je ale vzali a my jsme tak zůstali," vzpomíná Vilém Lenhart.
Poválečné začátky prý vůbec nebyly lehké. "Jako Němci jsme museli na rukávech nosit bílé pásky. České děti si z nás dělaly legraci," posteskl si.
Avšak učitelé prý tehdy prokazovali skutečný nadhled. K dětem se chovali stejně dobře bez rozdílu, zda to byl Čech, nebo Němec. Nebo alespoň většina z nich.
A co později, v padesátých letech? Zaznamenal jste nějaké problémy spojené s vaší národností?
V době, kdy jsem se ve Vejprtech učil elektrikářem, k nám přišli s tím, že musíme podepsat české občanství. Ptali jsme se proč? Odpověděli nám, že se máme zeptat rodičů. Ten, kdo to nepodepsal, musel školu opustit. Já nepodepsal, tak jsem odešel. A to mi zbýval jenom rok do vyučení.
Bral jste to jako křivdu?
Ano, všichni, kterým se to stalo, to tak cítili. Ale nemohli jsme nic dělat!
Jak jste se potom živil? A doplnil jste si někdy vzdělání?
Nejdřív jsem pracoval brigádně v lese. Pak jsem u tehdejšího komunálu začal pracovat nejdřív jako závozník. Zůstal jsem tam prakticky celý život. A vzdělání jsem si nikdy nedoplnil. Před vojnou jsem sice mohl jít do učení na horníka, ale nechtěl jsem.
Když už jste zmínil profesi horníka, zažil jste i nejsmutnější období jáchymovské historie, dobu komunistických pracovních lágrů. Jak na ni vzpomínáte?
Jáchymov byl tehdy zakázaným pásmem. Už v Horním Žďáru pořád stáli policajti a každého, kdo chtěl jet dál, kontrolovali. Kdo neměl speciální průkazku, do Jáchymova nedojel. Nezbývalo mu, než se vrátit do Ostrova a vyřídit si ji.
V domě v těsném sousedství dolu Svornost, kde byl i jeden z pracovních lágrů a kde nyní žijete, jste bydleli už tehdy?
Rodiče ho koupili někdy v roce 1953 nebo 54. Takže ano. Ale skupiny vězňů občas bylo vidět i ve městě. To třeba když zrovna šly pracovat do lázní. Vypadalo to, jako když jde na procházku školka. Dlouhý provaz s kruhy, kterých se vězni museli držet. Jen ti strážní s ostře nabitými zbraněmi všude kolem tenhle dojem kazili.
Neměli jste v souvislosti s všudypřítomnými ozbrojenci strach?
To víte, že jsme strach měli. Jednou třeba utekli ze Svornosti dva vězni. Prchali šupnou na uhlí do domu, který stál pod šachtou. Bachaři za nimi stříleli. Kdyby zrovna v tu chvíli někdo v tom domě šel pro uhlí, odnesl by to. O normálních uranových hornících se tradovaly kvůli jejich na tehdejší dobu velice nadstandardním příjmům hotové legendy. Třeba to, že když jeli z hospody taxíkem, v jednom jel horník, ve druhém jeho klobouk.
Zažil jste někdy něco takového?
Párkrát jsem se s uraňáky potkal třeba v hospodě. Je pravda, že uměli pustit korunu. Zvláště ti, co přišli ze Slovenska. Ti šli často rovnou z hospody na šichtu. Ale nic víc o nich říct nemůžu, já nikdy nefáral.
Neměl jste někdy chuť Československo opustit? Přesídlit do Německa?
V roce 1964 jsem měl šanci zůstat v západním Německu u Stuttgartu. Ale říkal jsem si: když zůstanu, nikdo z rodiny se už za hranice nepodívá. A to by mě rodiče roztrhli. Do Německa jsme tedy potom jezdili jenom na dovolenou. Na devizový příslib jsme tehdy dostávali deset marek na 14 dnů. Když jsme říkali, že si vyměníme víc, říkali nám: Oni si vás pozvali, tak ať se o vás postarají!
Dostal jste se někdy do kontaktu s mukly?
To ne. Ti do lágru chodili druhou stranou. Kolem našeho domu chodili na stráž bachaři. Na Svornosti prý byli hlavně váleční zajatci a nejrůznější kriminálníci. Političtí vězni byli v dalších lágrech - Rovnost, Eliáš, Eva, Bratrství.
