Kurátorem výstavy je Zbyněk Černý z Muzea Cheb. Práci na projektu si pochvaluje. „Bylo to pro nás jedno velké dobrodružství. A jistě nepřeháním, když řeknu, že se před námi objevil nový svět,“ prozradil v rozhovoru Černý, který je zároveň spoluautorem publikace, jež prostřednictvím děl umělců mapuje architektonický a urbanistický vývoj města od konce 15. století až do druhé poloviny 20. století.
Na projektu se vedle Zbyňka Černého podílela také historička Michaela Bäumlová a ředitel Galerie výtvarného umění Marcel Fišer. Prohlédnout si starý Cheb v obrazech je možné až do 3. ledna příštího roku.
Chebské obrazy
|
Proč spolupráce s galerií? Co vás k tomu vedlo?
V poslední době spolupracujeme s Galerií výtvarného umění v Chebu poměrně často. S Marcelem Fišerem si dobře rozumíme. Jsme naladěni na stejnou vlnu, zajímáme se o podobná témata, takže v debatě, kterou spolu neustále vedeme, se obohacujeme o nové poznatky. Z tohoto podhoubí ostatně vyrostl i projekt Obrazy Chebu.
Kam tedy mohou lidé na výstavu zamířit? Do muzea nebo do galerie?
Jak do muzea, tak do galerie. V muzeu jsme instalovali první část výstavy, která je časově ohraničena koncem 19. století. V galerii pak máme druhou část věnovanou 20. století.
Název výstavy naznačuje i její námět...
Výstava a doprovodná publikace se věnují vyobrazení města Cheb od sklonku středověku až do konce 20. století. Je vlastně s podivem, že se tomuto tématu zatím prakticky nikdo nevěnoval. Přitom město bylo i vzhledem ke svému významu častým námětem výtvarníků. Ostatně na výstavě bude k vidění téměř sto obrazů, a to se jedná pochopitelně o výběr.
Přineslo shromažďování výtvarných děl nějaká nová zjištění, nějaká překvapení?
Práce na projektu byla pro nás jedním velkým dobrodružstvím a jistě nepřeháním, když řeknu, že se před námi objevil úplně nový svět. Člověk se najednou dívá na obraz města jinak, věnuje se detailům, které by jindy přehlédl. A začíná detektivní pátrání, protože si kladete ty nejzákeřnější dětské otázky: kdo, kdy, proč. Rozuzlení bývá mnohdy překvapivé. Zjistíte například, že nepochopením předlohy bylo na dřevorytu z roku 1550 vytvořeno u kostela sv. Mikuláše jakési kněžiště na jeho západní straně, což de facto mění orientaci kostela. Tahle chyba má svou setrvačnost a najdete ji ještě o 250 let později. Přitom má pro nás historiky cenu zlata. Prozrazuje nám, že existovala starší předloha, a tak zpozorníme.
To znamená, že autor někdy nezachytil reálnou podobu města v době, kdy obraz tvořil?
Ano. Velice zrádné jsou například olejomalby Franze Schilhabla, které bývají označeny rokem vzniku. První, co člověka napadne, je, že obraz zachycuje skutečnost k onomu datu na plátně. A ouha, Schilhabl využíval jako předlohu Kritzlerovy kresby, které však vznikly o 20 let dříve. A nemohu nezmínit také litografii Vinzenze Prökla zachycující svěcení ostrostřeleckého praporu roku 1845. Její zrádnost je v kolorování domů na náměstí. Pro stavebně historické průzkumy a určování barevnosti historických fasád jistě skvělý pramen, kdyby ovšem neexistovaly další varianty téže grafiky, které mají barevnost zcela odlišnou.
Odkud obrazy pocházejí?
Většinou z našich sbírek. Na výstavě jsou ale i díla, která máme zapůjčena ze zahraničí. Německé rodiny, které odsud po válce odcházely, si je braly s sebou jako vzpomínku na Cheb, na své rodiště.
Je možné zde vidět něco, co už dneska lidé nemají šanci spatřit?
Zmizela řada kostelíků a drobných staveb. Největší a nejvýznamnější je ale středověké a barokní opevnění. Z mohutného obranného systému dnes zbylo jen torzo.
Které dílo byste vyzdvihl?
Obraz, který paradoxně na výstavě nenajdete, ovšem v publikaci již ano. V roce 1824 zachytil Černou věž na chebském hradě asi nejvýznamnější malíř, který kdy Cheb zobrazil. Byl jím univerzální vzdělanec, gynekolog a psycholog Carl Gustav Carus, představitel drážďanské romantické školy. Obraz nyní visí v expozici národního muzea umění v Oslu a jeho vypůjčení by bylo administrativně nesmírně náročně. Ovšem, jak znám Marcela Fišera, tak časem tento obraz v Chebu jistě uvidíme.
