Na trať dlouhou jeden a půl kilometru plnou nástrah vyrazili čtyři muži a jedna žena. „Byl to nápad naší fyzioterapeutky, spojila se s organizátory a už jsme se vezli. Moc jsme neváhali, řekli jsme si proč to nezkusit,“ vysvětlila důvody startu Petra Žáková, která na závod dorazila spolu s kamarády až z Kolína.
Každý amputář, jak se sami označují, dostal k ruce dva organizátory závodu. Petra dostala dva zkušené běžce, manžele Třískovi. „Chci jim poděkovat, pomáhali mi a zároveň mě motivovali,“ odvětila s upřímností Žáková.
Pro ni samotnou bylo nejhorších prvních padesát metrů. Z běhu do vody, z vody do bláta, z bláta do kaolínové jímky a znovu. „Proklínala jsem se. Byla jsem na sebe strašně sprostá,“ smála se krátce po závodě Žáková. Každá překážka byla pro Petru velkým bojem, vzdát to však nechtěla. „Chvilku po startu jsem přestala myslet na tempo a přešla jsem do stavu užívání a pak už to šlo samo od sebe,“ odvětila s klidem.
V areálu Jižní lom se už závod konal pošesté. Některé diváky mohly názvy překážek jako Krysí kanál, Krvavá záda, U Jožina či Kaučukové pole zaskočit, to ale nebyl případ Žákové. Té se závod zalíbil tak, že krátce po doběhnutí do cíle s vážnou tváří naznačila, že to není její poslední účast na Bahňáku.
„Asi přijedu i příští rok. Přistoupím k tomu jinak, budu vědět, do čeho jdu. Teď to bylo poprvé, před každou překážkou jsem se zastavila, ptala jsem se, co mám dělat. Příště budu chytřejší,“ okomentovala otázku Petra. Ta za amputáře svorně prozradila, že „nejde o to, za kolik doběhli, ale že doběhli“.
