Blíží se osmá hodina večerní a ve frontě u vchodu do nízkoprahového centra pro lidi bez přístřeší podupává dvanáct postav.
"Mrznout bude až na Silvestra," rozštípne důležitou debatu o počasí Antonín Janiš.
Přes den se schovává v městské čítárně a zprávy o tom, jak bude, v novinách nepřeskakuje. Hlouček bezdomovců čeká na fasování matrací, spacáků a prostěradel do vytápěného stanu, který pro ně za rohem - za bývalým autobusovým nádražím - postavilo minulý týden město Sokolov.
Ubytování řídí dvojice strážníků a Josef Turko. Městská policie si ho najala jako obsluhu stanu.
Kontrolují bezdomovcům tašky, nic nebezpečného se nesmí dovnitř dostat. "Všichni mají nože," ukazuje strážník sbírku.
Kdo se chová sprostě, na nocleh v teple nemá nárok
Mezitím se venku pohádají lidé při čekání na kontrolu a evidenci. Dva z nich už vědí, že je strážníci do stanu nepustí kvůli jejich sprostému chování. "To ty jsi koště!" zazní asi nejslušnější výraz.
Stan pro bezdomovceProvoz nouzové noclehárny je naplánován na tři měsíce (denně od 20 do 8 hodin) a vyjde sokolovskou radnici na 117 tisíc korun. Cílem městské policie je dostat do stanu lidi, kteří se schovávají na chodbách a ve sklepích bytových domů na sídlišti, kde obtěžují nájemníky. V Sokolově žije asi 30 až 40 lidí bez domova. |
Chvíli se přou o to, jestli do přístřešku může i žena. Ta chvíli ve frontě postává, ale nakonec odpadne. Dobře se baví hlavně trojice mladíků. "Staré bezdomovce beru, ti se sem prochlastali. Že jsou tu i kluci, to je šílené," diví se strážník.
Jirkovi je teprve 24 let. Tvrdí, že načerno brigádničil a firma mu za dvouměsíční práci nezaplatila. "Proto jsem tady. Skončil jsem na ulici. Mohl bych spát v autě, ale stan je lepší," líčí opřený o železnou postel v plátěném přístřešku a špinavýma rukama sype do hrnku obsah sáčku s čínskou polévkou.
Venku je prý už tři týdny. "Dá se to přežít. Přes den chodím ke známým na kafe. Dostanu se z toho určitě, ale musím přečkat zimu." Žádný finanční příjem Jirka nemá, úřad práce ho vyřadil z evidence, přijít znovu může až v únoru.
Josef Turko zapne kamna a vzduch ve vojenském stanu se během pěti minut prohřeje. "První noc tu spalo pět lidí, druhou sedm a teď už dvanáct," spočítal. Za novou práci pro městskou policii je rád. "Bezdomovci se tu chovají slušně, pohoda," dodá. Šéfem ve stanu je na noc Karel Ferenc. Spí tu už pět nocí, ale ani by nemusel. Pohádal se prý s Ukrajinkou, s níž žije. Ona mu stále volá, aby šel domů, on dělá fóry. "Je tady takové teplo, že můžu spát klidně nahý," libuje si. Komanduje ostatní nocležníky, aby chodili kouřit ven a nejméně čtyři metry daleko od plátěného obydlí.
"Chlapi, nekuřte tu a nechlastejte. Jinak vám zbouráme stan a nebudete mít nic. Važte si toho," hrozí jim také strážník. A mrkne po opuštěné lahvi, ve které by mohlo být víno. "Čichněte si, je to jen limonáda," podává mu ji Jirka.
Asi nejtišší ze všech nocležníků je Václav Pablich. V posledních čtrnácti letech podnikal, vlastnil kropicí vozy a používal je na stavbách silnic. Ale vzal si ženu o dvacet let mladší a ta mu vybílila konto. Aspoň takhle to líčí on.
"Nechal jsem jí byt, ona mi náhradní nedala. Potloukám se od dubna. V lednu seberu důchod a půjdu na ubytovnu. Už jsem tam mohl být, kdybych nerozpůjčoval peníze bezdomovcům," shrnul svůj příběh Pablich.
Městské policii ale nejde jen o zajištění noclehu v teple. S bezdomovci chce dál pracovat - nasměrovat je do práce - na "úklidovou" veřejnou službu. Pozve jim psychiatra a nechá je čas od času lékařsky vyšetřit.
