Pro rok 2014 se stal smyčcař Radek Horčička z Plesné na Chebsku živnostníkem...

Pro rok 2014 se stal smyčcař Radek Horčička z Plesné na Chebsku živnostníkem Karlovarského kraje. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Živnostník roku vyrábí smyčce z brazilského dřeva a sibiřských žíní

  • 2
Porotu krajského kola soutěže Živnostník roku Karlovarského kraje v letošním ročníku nejvíce zaujal Radek Horčička z Plesné na Chebsku. Vyrábí smyčce a je mistrem ve svém oboru. Se svými dokonalými výtvory se prý nerad loučí.

Pečlivost, zručnost a především trpělivost. To jsou vlastnosti, které musí mít každý pořádný řemeslník, který se živí rukama. O výrobci smyčců to pak platí několikanásobně.

Smyčcaře Radka Horčičku z Plesné navíc šlechtí cit pro detail. Z jeho rukou vzešly skvosty, které díky umění špičkových hudebníků rozeznívají koncertní sály po celém světě. Práce Radka Horčičky nesbírá vavříny jen za hranicemi. Pro rok 2014 se stal podnikatel z Plesné na Chebsku živnostníkem Karlovarského kraje.

„Každý smyčec může být trochu jiný,“ vysvětluje třiačtyřicetiletý Radek Horčička a v ruce drží právě dokončený kousek. „Ty nejlepší se vyrábějí z fernambukového dřeva. Roste v Brazílii a v posledních letech je dost těžké ho sehnat.“

Dřeva je málo vzhledem k neuváženému kácení pralesů. Výrobci smyčců tak shánějí materiál, kde se dá. Objíždějí staré mistry a skupují dřevo u těch, kteří už řemeslo pověsili na hřebík.

„Ani balík fernambukových tyček neznamená, že mám vyhráno. Přes devadesát procent je odpad. Na výrobu smyčce se hodí většinou jen pár kousků. Ty ostatní můžu dát třeba na zahradu jako oporu k rajčatům,“ krčí rameny Horčička.

Vybraný přířez poté nahřívá nad plamenem a jemně ohýbá o hranu stolu. Právě v této fázi výroby se často objeví skryté vady a základ budoucího smyčce praskne.

Důležitou součástí nástroje jsou koňské žíně. „Ani ve věku umělých hmot se nenašel materiál, který by se jim dokázal vyrovnat,“ pokračuje Horčička. „Nejlepší jsou mongolské nebo sibiřské. A nesmí být od klisny.“ Žíně se upínají do špičky smyčce a napínají se žabkou. Ta může být z ebenového či hadího dřeva, z želvoviny nebo rohoviny.

„Můj zatím nejlepší smyčec měl žabku z rohoviny zdobenou stříbrným gravírováním. Když si pro něj přijel kupec z Prahy, těžko jsem se s ním loučil,“ vzpomíná Horčička.

Dalším, kdo používá jeho smyčce, je například koncertní umělec a profesor Park University v USA Daniel Veis. Ve svém dopise Horčičkovi do Čech píše, že při koncertu v King´s Place v Londýně se jeho první dojem, který měl ze smyčce, potvrdil. „Smyčec bravurně reaguje, je znamenitě vyvážený a lahodí oku. Bravo!“ shrnuje umělec svoje pocity.

Sám na žádný smyčcový nástroj nehraje

Smyčce Radek Horčička vyrábí už dvanáct let. Začátek jeho smyčcařského života se odvíjel od návštěvy atelieru strýce a jednoho z nejlepších světových mistrů v tomto oboru, Milana Oubrechta v Lubech.

Ten v roce 2002 svolil, že jej přijme do učení. Postupně jej zasvětil do tajů výroby smyčců pro housle, violy a violoncella. Přestože vyrábí smyčce, sám na žádný ze smyčcových nástrojů nahraje.

„Ale potřeboval bych to,“ přiznává. „Mohl bych každý vyrobený kus hned vyzkoušet.“ To se ale možná změní. Jeho jedenáctiletá dcera se věnuje hře na violoncello. „Pokud jí to vydrží, mohla by být takový můj kontrolor kvality,“ směje se Horčička.

Jak praví přísloví o kovářově kobyle, i mladá umělkyně Horčičkových zatím hraje se školním smyčcem. „Ale už se chystám, že jí nějaký pěkný vyrobím,“ dodává pyšný otec.