Když půjdete v okolí šumavské Železné Rudy na houby, s velkou pravděpodobností narazíte na některý z desítek malých bunkrů, které v 50. až 80. letech minulého století budovala armáda poblíž železné opony na hranici s tehdejším západním Německem.
Podle místních je více než jisté, že desítky tajně budovaných úkrytů jsou ještě zakryté rostoucí trávou na loukách, jehličím nebo kamením, a čekají na své objevení.
Na kopci nad Železnou Rudou je hotel Belveder, který za socialismu sloužil plzeňským škodovákům jako rekreační středisko. Přímo u silnice, která vede z centra městečka na kopec, jsou hned dva malé bunkry, které patřily desítky let mezi přísně utajované objekty.
První je v ostré zatáčce proti poslednímu domu. Rekreanti kolem něj prošli za socialismu nesčíslněkrát. Nikdo neměl tušení, že nenápadný vchod do běžného sklípku vyhrabaného ve svahu přes silnici naproti domku je ve skutečnosti malým kulometným hnízdem.
Bunkry na Železnorudsku |
Průvodcem je nám železnorudský starosta Michal Šnebergr. U otevřených tlakových dveří chodby se zahne doleva a prudce klesá. Stačí opatrně sejít několik schodů. Musíte mít skloněnou hlavu, protože strop je tu velice nízký.
Následuje malá místnost natřená bíle. Jsou vidět spáry mezi jednotlivými betonovými profily, ze kterých je úkryt vybudovaný. Na konci místnosti připomínající menší kobku, kde většina lidí musí kvůli nízkému stropu sklonit hlavu, je kousek pod stropem štěrbina. I když zvenku se před ní zelená tráva, je skrz ní vidět na silnici i dolů do údolí. Tady kdyby kulometčík zahájil palbu, málokdy by minul cíl.
I když armáda budovala tyhle malé bunkry tajně, podle starosty Šnebergra o nich místní věděli.
„Dříve jsem dělal u statků a vídávali jsme, jak někde stojí vojenské auto a kluci tam kopali. Tyhle bunkry se budovaly hlavně v noci. Vykopala se zemina, z betonových profilů se seskládaly a zasypaly. Tehdy neexistovalo zaměření pomocí GPS, do map se zakreslovaly třeba odkrokováním,“ popsal Šnebergr.
Druhý bunkr je na druhé straně silnice, asi sto metrů od prvního. Ten je větší, mohl sloužit i jako úkryt pro několik vojáků. Běžně větší bunkry měly několikeré kovové tlakové dveře.
Vojáci v nich měli připravené kanystry na vodu, ruční čerpadlo pro případ, že by do objektu prosakovala voda, lopaty, krumpáče, petrolejky na svícení.
Vzduch proudil skrz rouru se štěrkem, který zároveň tlumil případný hluk. Když železnorudští před lety objevovali bunkry, z nichž část je přístupná veřejnosti, nacházeli tam i zabudované lafety, na které stačilo usadit kulomet a bunkr mohl sloužit původnímu účelu.
Zmíněné dva bunkry jsou součástí unikátní naučné stezky Utajená obrana železné opony, kterou před pár lety otevřeli v Železné Rudě.
První červená trasa se sedmi zastávkami vede v části Šumavy, která byla i za socialismu veřejnosti přístupná. Je pojmenovaná Belveder. Jeden z úkrytů pro skupinu zhruba osmi vojáků je jen pár metrů od obnovené křížové cesty.
Druhá trasa nazvaná Debrník vede bývalým hraničním a zakázaným pásmem u hranice s Německem. Její součástí jsou navíc protitankové a protipěchotní překážky používané v systému poválečného opevnění, detailně vysvětluje úlohu pohraniční stráže i způsob střežení samotné hranice.
Bunkry na dvanácti zastávkách jsou volně přístupné, cesta končí u bývalého hraničního přechodu Železná Ruda-Bayerische Eisenstein v Alžbětíně.
Utajená obrana železné opony v Železné RuděVolně přístupné naučné stezky
Informační materiály s mapkami lze získat v železnorudském infocentru. |
Kdo bude chtít donedávna utajované úkryty prozkoumat, neobejde se bez baterek nebo mobilních telefonů. V průchodech u tlakových dveří jsou vysoké prahy kvůli tomu, aby dveře pevně dosedly na betonové profily a dobře těsnily. Mnohdy se chodby i dvakrát lámou do pravého úhlu a do většiny podzemní stavby se nedostane denní světlo.
Proč armáda budovala stovky a tisíce malých bunkrů a střílen u hranic s Německem? Podle historiků to byla hlavně ideologická válka. Strašení nepřítelem, všudypřítomný stres z možného konfliktu.
Němci se obávali napadení z Československa, na československé straně se připravovali na napadení ze zahraničí, ale i na možnost zaútočení na Německo. Proto československá armáda budovala velké i malé skrýše v několika liniích za sebou.
Navíc některé malé bunkry byly budované i tak, aby v nich schované vojáky neobjevila případná zahraniční armáda postupující do československého vnitrozemí. Kdyby je přešla, vojáci z bunkrů mohli zahájit palbu do týlu.
Starosta Šnebergr potvrdil, že bunkry mohou být v pásu několika kilometrů od hranice s Německem skutečně kdekoli. Skrýš může být pod malou vyvýšeninou někde v louce, může být maskovaná hromadou kamenů porostlých mechem, ve zbořeništi bývalé nadzemní budovy nebo mezi vzrostlými stromy, které jsou ale mladší, než ty v jejich okolí.
„Když jsme v centru města nedávno stavěli kruhovou křižovatku, bunkr stavbaři vykopali i tam,“ podotkl starosta Šnebergr.
