Dnes osmaosmdesátiletá Greta Bauerová z Ústí se od Pražského jara, které uvolnilo tuhé poměry i vztah k německé menšině, angažovala ve prospěch oživení národnostní identity svých krajanů v celé zemi. Předsedá i pobočce Kulturního sdružení občanů německé národnosti v České republice.
V pondělí 12. září za to získala nejvyšší vyznamenání Sudetoněmeckého krajanského spolku za kulturní počin. Medaili nazvanou podle slavného česko-německého spisovatele Adalberta Stiftera dostala z rukou prezidenta spolkového sněmu landsmanšaftu Wernera Nowaka.
Jak vaše rodina přestála odsun?
Naši byli antifašisté, hlavně otec byl proti Hitlerovi, takže směli zůstat. Manžel, který byl také Němec, tu zůstal spíš náhodou. Jako voják se dostal do sovětského zajetí a po propuštění se vrátil a musel na práce k českému sedlákovi. Odtud byl propuštěn na konci roku 1947 za účelem odsunu, ale záhy byly odsuny zastaveny, tak tady zůstal.
Jaké bylo postavení Němců po válce?
Zpočátku zlé a německy mluvit na veřejnosti bylo jako hřích. Dokonce Češi, když uměli německy a mluvili tak s námi, dostávali pokuty. Ale můj muž uměl dobře česky, měl rok české školy a rok žil v české rodině. I já měla nějaké školní vědomosti a i moji rodiče tak nějak uměli.
Cítili jste se tu jako občané nižší kategorie?
My jsme se přestěhovali z rodného Jablonce na vesnici Tisá na Ústecku. A na venkově to nebylo tak tvrdé jako ve městě. Kdybych bývala zůstala ve svém jabloneckém bytě, tak by to dopadlo hůř.
Jak jste mluvili v rodině?
U našich tří dětí jsme němčinu udržovali, ve škole se učilo jen česky, ony samy pak využily, co potřebovaly. Ale ve smíšených rodinách to nebylo tak jednoduché. Byly pod větším tlakem a dával se pozor, aby jejich děti byly jó česky vychované.
Jak se podařilo prosadit nápad s německými spolky v bývalé ČSSR?
V roce 1968 byla trochu volnější atmosféra. S podporou odborů jsme požádali o založení podobné menšinové organizace, jako měli Maďaři na Slovensku nebo Poláci na Těšínsku. Dostali jsme svolení shora, ale těžké bylo přesvědčit lidi, aby se zapojili. Báli se, že jim po tom, co se veřejně přihlásí k německé národnosti, vezmou důchod, nebo je propustí z práce.
Jak to vidíte s budoucností německé menšiny v Čechách?
To už je minulost, naše děti se integrovaly do české společnosti. Je samozřejmost, že mají dva mateřské jazyky, ale v rodinách se už většinou mluví česky. Tady to prostě nefungovalo jako třeba v Německu, kde jsou celé čtvrtě Turků. V Československu se snažili, aby v jedné vesnici nezůstaly víc než tři německé rodiny. To bylo moc rozptýlené na to, aby se nějaká ucelenější komunita udržela.
