Ráno vstane, poděkuje za další jitro a nakrmí zvířata. Těch má požehnaně. Slepice, králíky, kachny, psy, ale také dvě kozy. Pak bude dělat jen věci, které mu přinášejí radost. Musí ale vše dělat pomalu, vždyť srdce mu pracuje jen na deset procent. Jen večer jej namísto posezení u domácího krbu čeká cesta k dceři a vnoučatům.
Žádné dárky jim ale nepovezete. Proč?
Dárky speciálně k Vánocům vnoučatům žádné nedávám. Neuznávám konzumní způsob života a jako invalidní důchodce ani nemám peníze na to, abych je vyhazoval za nějaké blbosti a zbytečnosti. Mám však přehršel životních zkušeností. A ty jim rád předám.
Jak? Chcete jim něco vyprávět?
Taky. A třeba, až přijedou ke mně do Aše, jim ukážu, jak to v přírodě funguje. Letos v létě si u mě vnučka vyrobila domeček pro včely samotářky. Už ví, že bez včelek nebude úroda. Chodí sbírat vajíčka a učí se, že když chce z přírody něco získat, musí se nejprve postarat. U mě mohou vnoučata vařit, vrtat, stloukat, malovat, šít nebo plést košíky. Rád jim se vším pomůžu a ukážu, jak na to. To jsou ty zkušenosti, které jim mohu předat. To je lepší, než kupovat nějaké hračky, které je za chvíli omrzí.
Vy toho vůbec v obchodě kupujete málo.
Co se týče potravin, jsem téměř soběstačný. Vyrábím si svůj sýr, mám med i vajíčka. Upeču chleba. Vypěstuju si vlastní brambory, krmnou řepu, mám svoji zeleninu. Samosebou jsou věci, které musím nebo chci koupit. Ale řadu věcí vyrábím vlastníma rukama. Například jsem se naučil dělat domácí mýdla z čistě přírodních produktů studenou cestou. Dávám do nich vlastní bylinky nebo kozí mléko. To, co nespotřebuji, prodám. Třeba na vánočních trzích. Díky tomu si mohu koupit věci, které mi usnadní práci. Teď jsem například získal škubačku na drůbež a až našetřím, chci sehnat pletací stroj. Tkalcovský stav už mám. Takže si zčásti vyrábím i oblečení.
Vy jste ale v minulosti žil úplně jinak. Můžete to popsat?
Denně jsem vykouřil čtyři krabičky cigaret, vypil patnáct šálků kávy, každý se čtyřmi kostkami cukru. Podnikal jsem, ale nedařilo se mi. To byl ohromný nápor na psychiku. Pak jsem s tím sekl a začal pracovat ve slévárnách. Těžká práce, ale zato hlavu jsem měl čistou. Omezil jsem cigarety i kafe. Jenže pak přišlo něco, co mi otočilo život vzhůru nohama.
Co se stalo?
Jen pár týdnů poté, co jsem se zastavil a začal žít bez stresů a relativně zdravě, mě skolil infarkt. Prožil jsem klinickou smrt. Třikrát mě lékaři oživovali. Snažili se ze všech sil, až mi zlomili několik žeber. Ale já nic necítil. Stál jsem vedle svého těla a díval se na to hemžení. Viděl jsem, jak mi dávají elektrošoky. Pak jsem se obrátil a šel ke světlu. Viděl jsem, že tam za ním je nějaký jiný, krásný svět. Myslím, že jsem zahlédl kousek ráje.
Vám se ale nepovedlo dojít až k místu, odkud není návratu.
Než jsem došel až tam, zaslechl jsem jakýsi hlas. Kdosi se mě ptal, kam mám namířeno. Nevěděl jsem, co mám odpovědět, a tak jsem se zastavil a váhal. Ohlédl jsem se, ale zpátky se mi nechtělo. Táhlo mě to za světlem. Pak jsem zaslechl slova: Ať půjdeš kam půjdeš, dojdeš tam, kam máš dojít. Probudil jsem se na nemocničním lůžku. Díky tomu, co jsem zažil, se dnes už smrti nebojím.
Mělo na vás to, co jste zažil, ještě jiný vliv?
Změnil jsem se. Neuznávám konzumní způsob života. Žiju v kontaktu s přírodou. Část zahrady nechávám ladem pro volně žijící zvířata. Nanejvýš zde rozházím semena jednoletek, na kterých se mohou včely pást. Mám radost, když u mne zahnízdí sýkorky a vlaštovky. Pomáhají mi udržet na uzdě housenky a další škůdce. Mám rád půdu. Někdy to může vypadat až směšně, když klečím v brázdě a rukama vybírám brambory, které tu vyrostly. Dotýkat se rukama země, přehrabávat se v půdě, to je úžasný pocit. Vždycky se ale snažím, abych přírodu nedevastoval. To, co si z ní vezmu, jí musím zase nějak vrátit.
Takže žijete jako poustevník?
To ne, výdobytků civilizace se úplně nezříkám. Neobejdu se například bez elektřiny, občas využívám automobil, chodím na nákupy. Ale jen k místním obchodníkům, u kterých mám jistotu, že to, co vyrábí, dělají s láskou. Do provozoven velkých obchodních řetězců nestrčím nos. Kdyby bylo na mně, zruším je všechny, do jednoho.
Máte zdravotní problémy. Jak je možné, že toho tolik stihnete?
Nemyslím, že hodně pracuju. Dělám jen to, co je třeba a co mne baví. A asi mám obrovské štěstí na kamarády. Když potřebuji udělat nějakou namáhavější práci, většinou jako zázrakem někdo přijde a přiloží ruku k dílu, pomůže.
Máte nějaký sen? Co vás láká?
Rád bych začal plést. Mám na půdě spoustu vlny, tak bych ji rád zpracoval. Proto teď šetřím na pletací stroj. A dál? Určitě mě zas něco napadne. Nedávno jsem třeba začal malovat. Volné chvíle tak věnuju štětci a barvám. Přestože jsem to nikdy nedělal a ani se to neučil, jsem důkazem, že každý člověk může dělat cokoli. Stačí jen chtít.
