Je tmavovlasá, často ji halí mlha a přebývá ve starých hornických štolách. Kdo je to? Stále víc lidí už zná odpověď. „Hory jsou najednou díky příběhu Marcebily, který je možné vyprávět dál, návštěvníkům i místním lidsky bližší. Rád bych o ní natočil celovečerní film,“ říká Petr Mikšíček.
Petr Mikšíček
Příběhů spojených s patronkou Krušných hor je více, jak byste ji charakterizoval vy?
Je to postava z patnáctého šestnáctého století, z doby velkého rozvoje hornictví. Její osud je poměrně známý: proradný rytíř Kuno zabil na svatbě jejího novomanžela a ona utekla do lesa. Uchýlila se do podzemí, kde našla zázemí. Já se spolu s dalšími lidmi snažím stopovat, jak přežívala do dnešních dnů a jak se může jevit dnešním lidem.
Vy už jste jí dal i konkrétní tvář. Komu patří?
Dostala ji díky herečce Lence Hodoušové, která už v několika mých kratších filmech Marcebilu zobrazuje. Představujeme ji jako zhruba pětatřicetiletou tmavovlásku v černých šatech a s kouzelným šátkem, pomocí kterého se halí do mlhy. Na ruce má vždy nějakou rukavici jako vzpomínku na svého manžela.
Jak se vlastně správně píše její jméno? Německy je to jasné - Marzebilla, ale na české straně je těch označení víc.
Je mi bližší počeštěný výraz Marcebila s jedním l a c. Někde jí říkají také Mařebila nebo Marybila, Marcipánka. Řekl bych, že čím víc je její jméno počeštěno, tím je lidem její příběh bližší.
Petr Mikšíček
|
Co od patronky hor mohou čekat ti, kteří se s ní setkají? Není lepší vzít raději nohy na ramena?
To určitě ne. Je sice trochu svérázná, ale tomu se poté, co jí krutou smrtí zemřel manžel, nelze divit. Ozbrojení a namachrovaní muži by si na ni měli dát pozor. Ale to je už dávná minulost. Cesta k jejímu srdci vede přes vyprávění příběhů, které lidé zažili na horách. Takovému vypravěči je schopná splnit vše, co mu vidí na očích.
O fenoménu hor se lidé dozvídají také ve vašem pořadu nazvaném Marcebila ožívá. Jak vypadají?
Ve večerech pro veřejnost tak trochu testuji, jak legenda o Marcebile funguje, co na ni říkají děti i dospělí. Mám jich za sebou už šest, další připravuji v Kovářské, na Měděnci, v Sokolově či Jáchymově a Abertamech. Pomáhá mi v tom Petr Himmel z Křimova, který stopuje Marcebilu na Chomutovsku. Jsou to komponované večery složené z mluveného slova a promítání filmů. Od roku 2013, kdy jsem se začal Marcebile věnovat, mám šest krátkých hraných snímků. Ptám se lidí, co o ní vědí, a seznamuji je s ní. Na konci se lidé sami rozhodnou, jestli na tuto postavu a její příběh věří. Je vidět, že jim občas cukají koutky, v příbězích se prolíná realita minulých staletí na horách s fabulací. Asi nejvíc padlo toto téma na úrodnou půdu v Nejdku a Perninku, kde bylo vidět, jak je příběh zaujal a bavil.
Co se mohou lidé o patronce hor dozvědět?
Dospělým i dětem, kteří na ni „uvěří“, vyprávíme například o tom, jak vypadá její typický rok. Dobré vypravěče, kteří ji zaujmou, vodí k místům, kde roste hodně borůvek, dalším umí zařídit třeba pěkné počasí. Sama je opuštěná, tak ji všechny novinky zajímají, chce vědět, co se děje. Vzkazuje: zajímejte se o svůj region, vyprávějte o něm svým dětem, choďte hodně ven.
Může mít větší povědomí o postavě halící se do mlhy vliv na život na horách a vztah lidí k nim?
Ano a to zcela zásadně. Hory jsou najednou personifikované a spojené s příběhem, který je možné vyprávět dál. Od podzimu roku 2012, kdy si Marcebilu lidé v anketě vybrali jako symbolickou postavu charakterizující Krušné hory, se na první pohled mohlo zdát, že ta informace zapadla. Ale není to tak, povědomí o horách se začíná měnit k lepšímu. Začínají se tam sjíždět filmaři, lidé se spojují v souvislosti se zápisem do UNESCO, v boji proti větrným elektrárnám. Já to začal vysvětlovat tím, že se Marcebila ujala své role. Na Hřebečné vznikl spolek asi třiceti tamních žen, které si říkají Marcebilky a rády by o této postavě i zpívaly. Ostatně vznikly již dvě moc pěkné písničky o ní, básně a obrazy.
Mnozí namítnou, že nikdy Marcebilu nepotkali, i když se o to snažili. Je na to nějaká rada?
Svůj příběh mohou lidé odvyprávět i v místech, kde je na horách mlha, protože skrz mlhu se jejich vyprávění donese až k ní.
To spojení mlhy s legendární postavou hor není náhodné. Jak ho vysvětlujete?
Mlha je hlavní atribut Krušných hor. Hodně lidí si vystačí jen s meteorologickými poučkami o tom, proč a jak se tvoří, ale jsou příliš složité a jen Wikipedie zná asi deset složitě pochopitelných druhů mlhy. Nikdo dosud totiž neřešil, jaký má mlha účel. My víme, že pochází od Marcebily a že tedy mlha je něco úplně jiného, než si lidé dosud mysleli. To platí hlavně v poslední době, kdy se po dvaceti letech opět vrátila.
Co prosím? Kde se toulala?
Její rodiště je mezi Klínovcem a Přísečnickou vodní nádrží, kde při likvidaci smrkových lesů přišla o své hájemství, svůj domov. Odešla do exilu v Sasku, kde byla zhruba až do roku 2010 a kde neměla problém s lidmi.
Jak to vypadá s přípravou velkého filmu o Marcebile?
Píšu scénář k celovečernímu filmu o Marcebile, který podpořil Karlovarský i Ústecký kraj a obce ve východním Krušnohoří. Chtěl bych ho mít hotový do konce června. V případě, kdy by Krušné hory uspěly se zápisem na seznam technických památek UNESCO, mohli bychom s jeho tvůrci využít zvýšeného zájmu o tuto oblast a zkusili bychom získat finanční podporu pro producenta.
Kdy se bude natáčet?
Scénář chceme odevzdat velké programové radě České televize, točit by se mohlo už příští rok. Pokud by to nevyšlo, budeme zkoušet shánět sponzory a dotace, což by byl běh na delší trať.
Máte už představu o konkrétních místech, kde se bude odehrávat děj?
Tvůrcům filmu Schmitke jsem ukázal hodně lokací, ale ty nejhezčí jsem si nechal. Stoprocentně se bude točit v blízkém okolí občerstvení Červená jáma - to je ideální biotop pro Marcebilu. Mnoho děr do podzemí, horské louky, rozptýlené smrky, starobylé kamenné snosy, ruiny. To je ta pohádka. A protože hlavními postavami filmu budou hledači Marcebily, děj se bude odehrávat také u Hory Sv. Kateřiny, na Klínech, na Meluzíně, v Ostrově, Jáchymově, Klášterci nad Ohří a samozřejmě v podzemí. S natáčením nám zatím zásadně pomohl Ivan Cáder na Mědníku, takže tamní podzemí se tam určitě objeví.
Podobně jako Marcebila sbíráte příběhy i vy, a to například prostřednictvím neobvyklého mobilního kadeřnického salonu. Můžete ho přiblížit?
Na dvou akcích v Krušných horách jsme nahráli asi třicet rozhovorů. Lidé se nechali profesionální kadeřnicí Klárou Jindrovou z Ostrova učesat za to, že budou vyprávět své příběhy spojené s horami. Friser salon se určitě také dostane do příběhu o Marcebile, je to vlastně její vynález.
Zaujal nebo inspiroval vás některý z příběhů odvyprávěných v salonu?
Byl to například příběh Martina Huňky z Ostrova, který se narodil v Podkrkonoší a do Krušných hor přišel za svou ženou. Moc se mu sem nechtělo, hory mu připadaly ošklivé. Postupem času se z něj stal velký patriot a nedá na ně dopustit. Krásně nám popsal vznik svého pouta k horám.
Přidal byste ještě další?
Mezi klienty salonu patřil i Alexej. Začal mluvit rusko-česky o tom, že se svěří s tím, co ještě nikdy nikomu neřekl. Je to malíř, který se z Ruska přestěhoval do Dubí na Teplicku. Byl tehdy nemocný, hledal čistou vodu a našel ji pod Krušnými horami. Říkal, že to, co namaloval, se mu později ve třech případech stalo. To ho vyděsilo, a teď už maluje akorát erotické akty a věří, že se mu nic nepříjemného nestane.
Kde mohou zájemci vidět vámi představovanou Marcebilu?
Například v půlhodinovém filmu Dobyvatelé ztracených štol u vstupu v dole Mauricius na Hřebečné. Tenhle film vyhrál v listopadu v Marienbergu hlavní cenu filmového a televizního festivalu Grenzgänger. Letos začínáme natáčet seriál krátkých tajemných příběhů z Krušnohoří, zatím jim říkáme Krušné horory. Chceme ztvárnit deset příběhů na severočeské straně hor a od července šest dílů na karlovarské straně. Tento cyklus uvádí právě Marcebila. V každém místě příběhu, se kterým spojíme i web, bude ukryta keška s různými úkoly. Takže se lidé vydají do hor tak, jak by si to patronka hor přála. A od srpna letošního roku bude v zámku v Ostrově instalovaná velká výstava o Marcebile.
