Hned po škole strávila dva roky v angažmá v Západočeském divadle. Ačkoli příští rok od jejího nástupu do Chebu uplyne již 20 let, stále ráda na tyto své herecké začátky vzpomíná, obzvláště letos, kdy přijala roli Elišky Přemyslovny v inscenaci Karel IV. aneb Strasti Otce vlasti pod Činohrou Karlovarského městského divadla.
„Je škoda, že tu nefunguje stálý divadelní soubor, který by ve Varských podpořil i místní sounáležitost,“ říká Kostková.
Tereza KostkováNarodila se před 40 lety hercům Carmen Mayerové a Petru Kostkovi, má tři starší sestry. Vystudovala střední pedagogickou školu a vyšší odbornou školu hereckou. První angažmá získala v chebském divadle, pak v pražském Divadle pod Palmovou. Dnes hraje v představeních několika divadel. Hrála v seriálech Pojišťovna štěstí, Ordinace v růžové zahradě, Proč bychom se netopili, Obchoďák, moderuje soutěž StarDance. |
Proč jste se tenkrát po škole rozhodla vydat se z Prahy za hraním do Chebu?
Za nás bylo ještě normální neusilovat po škole o angažmá v Praze, ale jít se vyhrát někam na oblast. Valná většina z nás také chtěla opravdu do divadla – ne hned skočit po natáčení či dabingu. Takže jsme si tenkrát se spolužáky sedli a začali ručně psát dopisy – protože psát na stroji nám připadalo neslušné. Sehnali jsme si adresy oblastních divadel, rozesílali životopisy s fotkami a zvali na absolventské představení. Já jsem životopis poslala právě i do Chebu.
A právě na absolventském představení jste se s tehdejším ředitelem chebského divadla setkali?
Ano, tenkrát se ředitelé na absolventská představení ještě opravdu sjížděli. Pamatuji si, že Branické divadlo, kde jsme tenkrát hráli, bylo plné a my jsme stáli v zákulisí a zkoumali, kdo všechno dorazil. Vybírat si herce, to máte jak nákup na nějakém tržišti. Někdo přišel a omlouval se mi: „Jé, děkujeme vám za dopis, ale my zrovna nehledáme brunetku, ale blondýnku.“ A takhle po představení za mnou přišel právě František Hromada, tehdejší ředitel Chebského divadla, a říká, že brunetku by potřeboval, že mu jedna odchází a že bych po ní mohla přebrat role. Bylo to něco úžasného, protože takovou nabídku jít do angažmá jsme dostali z ročníku jenom tři.
Takže jste nabídku bez váhání přijala?
Přijala, ale trochu se to zkomplikovalo - dva dny před podepsáním mojí smlouvy totiž divadlo vyhořelo. František Hromada mi hned volal a říkal, že jestli chci stále nastoupit, tak nabídka pořád platí. A já divadelní nadšenec samozřejmě přijala. Zkoušelo se po různých zkušebnách, hrálo se ve Frantovkách, Mariánkách, sem tam i ve Varech, aby se udržela existence souboru, než se znovu otevře divadlo. Můj tehdejší přítel Petr Mikeska dostal nabídku jít do Chebu také, a to ani nevěděli, že spolu chodíme. Ještě se nám hrozně omlouvali, že bohužel mají zatím volný jen jeden herecký byt, a jestli to na chvíli zvládneme, když jsme spolužáci.
A daly vám něco tyto polní podmínky do hereckého života?
Byl to pro mě základ. Díky Chebu jsem si prošla tím, čemu se říká „vyhrát se na oblasti“. Naučíš se tu hrát, naučíš se hrát naplno i pro prázdné jeviště a vážit si každého diváka. Tyhle dva roky mi daly tolik jako jinde dvacet. Dostávala jsem krásné role – velké, muzikálové, taneční, pohybové. Potkala jsem spoustu kolegů, kteří mě inspirovali. Herec by si měl projít tímto životem na oblasti a nebrat Prahu jako nějaký vrchol. V Praze se strašně snadno ztratí například v nějakém seriálu, a pokud to nemá podepřené vyhráním, snadno může sklouznout do nějaké šarže.
Jak se vám po dvou letech z Chebu odcházelo?
Odcházelo se mi těžko, protože jsem tady prožila kus života, měla jsem tu lásku, ale přesto jsem se vracela domů, k našim. Nešlo o to, zdali to je, nebo není Praha, domů bych se ráda vracela, i kdybych jezdila do Dolní Plané.
Z jakého důvodu jste vlastně z divadla odešla?
Dostala jsem jednu hostovačku v Divadle pod Palmovkou. Nevěděla jsem, jak to všechno stíhat – tenkrát nestál ani ten kousek dálnice na Vary a já neměla auto. Dojíždění bylo zkrátka strašné. Tak jsem to riskla a šla na volnou nohu. A nakonec vyšla Palmovka, kam mě po čase vzali do angažmá, což pro mě, jakožto divadelnici, byla veliká pocta.
Nyní se sem spolu s kolegou Alešem Hámou vracíte kvůli představení o Karlu IV. Jak tento návrat prožíváte?
Oba s Alešem to máme podobně – cítíme tu naše kořeny. A taky je dobré zase vidět, jak někde vzniká divadlo v daleko těžších podmínkách, než jsme zvyklí. Nabíjí mě to zpátky podstatou divadla. Vzpomínám na to, jaké to je válčit o každého diváka. Máte tu přenádhernou divadelní budovu s krásnou atmosférou. Je škoda, že tu nefunguje stálý divadelní soubor, který by ve Varských podpořil i místní sounáležitost.
Neznepokojuje vás, že v této inscenaci hrajete Alešovi, který je dokonce o něco málo starší nežli vy, jeho matku?
Oblíbená otázka. Máme z toho samozřejmě legraci, Aleš mi teď v divadle sem tam říká: Ahoj mami. Je to stylizace, je to sen. Ona je mladá i přesto, že je to jeho matka, a on je - unavený král, který vzpomíná na své dětství.
