Ten se nechal přemluvit ke krátkému rozhovoru. První otázku však překvapivě položil on sám. „Máte to zapnuté? Už se mi párkrát stalo, že na to novinář zapomněl a z rozhovoru jsme nakonec nenahráli nic,“ zajímal se poté, co se před ním na stole objevil diktafon.
Měl jste možnost si prohlédnout soutěžní otázky, zkusil jste si i na ně odpovědět. Co jim říkáte?
Jsou nesmírně náročné, soutěž jde hodně do detailů. Přestože jsem dějepis studoval, ale je to už hodně dávno, státnice jsem dělal v roce 1989, tak se přiznám, že řadu věcí nevím. Ty základní informace si člověk v paměti uchová, ale myslím, že ani vysokoškolák - když skončí, nemůže znát odpověď na každou otázku. Ale od toho právě tato dějepisná soutěž je, že se studenti cíleně připravují jen na určité období československé historie.
Do Chebu vás pozval Miroslav Stulák. Jak jste na jeho nabídku reagoval?
My jsme ve spojení už několik let, já jsem pro děti z chebského gymnázia dělal už jednou v Praze besedu. Takže to není tak, že by mne požádal před půlrokem a já jsem hned jel do Chebu, to ne. Ale jsme spolu v kontaktu už nějaký čas, o té soutěži něco vím, protože mi věnoval několik materiálů, mohl jsem se s ní seznámit. A protože je letos to 25. výročí a navíc přece jen už mám víc času, když nehraju hokej, tak jsem pozvání přijal.
Měl jste čas prohlédnout si Cheb?
Přiznám se, že moc ne. Přijel jsem večer, spíš až v noci, a shodou okolností jsem musel být druhý den večer v Ostravě. Ale samozřejmě, že na náměstí jsem v noci s kolegy z poroty byl. Bylo to pěkné. Ukázali mi Špalíček a dům, kde byl zavražděn Valdštejn, dokonce mi řekli i kdy, ale to už si přesně nepamatuji, tak to tady raději říkat nebudu...
Pro lidi jste stále legendární brankář. Jak vzpomínáte na dobu aktivního hraní?
Byly to nádherné roky. Moje profesionální kariéra trvala 30 let, přesně od 16 do 46, předtím jsem ještě 10 let hrál hokej jako kluk. Tu hru, adrenalin, možnost být v týmu s klukama a hrát v NHL, v nejkrásnější hokejové soutěži světa, to je show, kterou těžko může něco nahradit. Ale profesionální život každého sportovce jednou skončí a člověk pak hledá jinou motivaci, nové věci, které by ho zaujaly.
Co vlastně teď děláte? Jaké jsou ty věci, co vás teď baví?
Podnikám v nápojovém průmyslu. Tomu se věnuju opravdu hodně. Vyvíjím značku Smarty, nosím to v hlavě, přemýšlím o tom takřka každý den. No, a pak mám koníčka, a tím je myslivost. Takže když teď říkám, že jedu na Moravu, tak je to kvůli lovu. Pořídil jsem si psa, anglického setra, který mě k té myslivosti svým způsobem přivedl. A samozřejmě sport, ten bude k životu vždycky patřit. Jednou dvakrát týdně si zahrát hokej nebo zajezdit na kole, to musím, jinak by to nešlo.
Co říkáte Jaromíru Jágrovi, že v tolika letech stále hraje?
Já jsem končil v šestačtyřiceti, Jaromírovi bude pětačtyřicet, takže proč ne. Ale myslím si, že jako útočník to má velice těžké. Přece jen ten útočník dostává rány, musí před tu branku jít, když chce dát gól. Klobouk dolů, co předvádí. Držím mu palce, nebude to mít lehké. Ono je rozdíl, když hrajete se stejně starými kluky, nebo když máte věk jako jejich maminky. Když jsem v pětačtyřiceti skončil v Pardubicích, tak jsem ještě rok hrál v Rusku. A v mužstvu byli se mnou kluci, kteří chodili hrát hokej s mým synem. On teď už nehraje, skončil v patnácti, ale když byl malý a já jej vodil na tréninky, tak mi jeho spoluhráči říkali: Uctivě dobrý den, pane Hašek. A pak jsem s nimi hrál v jednom týmu (smích). I takové situace hokej přináší, a to je na něm to krásné.
