Když čtyřiašedesátiletý Richard Janča z Karlových Varů svého nablýskaného plechového miláčka nastartuje, ozve se nejprve ostře startér a pak už příjemný bublavý zvuk. Stačí už jen pár pohybů a kola dřevěnými loukotěmi se mohou dát do pohybu.
Ke svému Chrysleru 58 Touring z roku 1925 má Janča zvláštní vztah. Říká, že spotřeba pohonných hmot se odvíjí podle toho, jakou má vůz právě náladu. Když dobrou, vezme si na 100 kilometrů jen asi 10 litrů benzinu natural, ovšem obohaceného o olovnatou složku. Když je ale plně naložený a navíc jezdí ve městě, nálada se mu zhorší. A to si pak řekne klidně o trojnásobek.
„Abych ho dostal do pojízdného stavu a na veteránská čísla, pracoval jsem na něm pět let. A musím přiznat, že jsem si s ním pěkně vyhrál,“ konstatuje Janča a vzpomíná, jak vlastně k automobilu přišel.
„K autům tíhnu od malička. Ale protože můj otec bojoval za války v Anglii, nedostal jsem se na vysokou školu, kterou jsem chtěl v Brně studovat. Takže místo toho jsem vystudoval elektro. Teď před důchodem jsem se rozhodl, že se k autům vrátím. Na internetu jsem objevil, že někdo prodává tenhle vůz. Rozhodl jsem se, majiteli jsem zavolal a plácli jsme si,“ líčí.
Chrysler ovšem není první starší auto, které Janča vlastnil. Už dříve si spolu se svou osmdesátiletou babičkou koupili DKV auto Union z roku 1961.
„To je dneska vlastně Audi. A moje babička se tehdy svým přítelkyním u kávy chlubila, že je spolumajitelkou západoněmeckého vozu,“ směje se Janča, který o svém „Američanovi“ zjistil například to, že bránu továrny opustil v září 1925. Přesný den se mu však už vypátrat nepodařilo. V muzeu firmy Chrysler totiž mají záznamy až od roku 1930.
