Proč jste se rozhodl být pediatrem?
Už na medicíně jsem tíhl spíše k interním oborům. Dělal jsem pomvěda, pomocnou vědeckou sílu na neurologii. Do Sokolova jsem přišel s tím, že ji budu dělat a chtěl jsem směřovat k neurologii dětské. Začal jsem na pediatrii, což se mi nakonec zalíbilo. Měl jsem ji jako druhou volbu. No a nakonec jsem u ní zůstal a nelituji toho.
Prý máte od dětství dobrý vztah k přírodním vědám. Rodiče vám tenkrát rozmlouvali honění motýlů na louce s tím, že vás to neuživí. Čím jste tedy chtěl být původně?
Už na devítiletce jsem si dělal herbář, měli jsme také výbornou učitelku biologie. Od dětství jsem chodil rád do přírody a pozoroval ji. Vždycky mě zajímala. Určitě více než historie nebo politika. Vyhraňoval jsem se tímto směrem, ale rodiče v tom neviděli zas tak zářnou budoucnost, takže mi našeptávali medicínu. Na gymnáziu jsem chodil do třídy, která byla zaměřená přírodovědně a měla rozšířenou výuku jazyků. V posledním ročníku jsem ze zájmu začal navštěvovat nultý ročník na lékařské fakultě, rychle mě to zaujalo a podal jsem si přihlášku.
Luboš Vaněk(64 let)
|
Jaká jsou úskalí, co se týče léčby dětí?
Dítě je zvláštní pacient. Dětským lékařstvím se prolíná vývoj. Pečujeme o děti od nula dní až do devatenácti let, což je obrovský rozptyl. Od novorozenců a kojenců přes batolata po školáky a puberťáky, až v podstatě po dospělého člověka. Každé období má svoje specifika ať už v přístupu k pacientovi nebo v charakteru nemocí. Navíc je pediatrie velmi široký obor.
V jakém smyslu?
Je často přirovnávána k interně, jen pro děti. Ale není tomu tak. Jednak máme určitě jiné spektrum nemocí. Ale hlavně na rozdíl od interny náš obor není tak zúžený. Dětské lékařství není zejména na okresní úrovni tolik specializované na podobory jako medicína pro dospělé. Zjednodušeně nám dokáže sanitka přivézt dítě i s bolavými zuby. Na interně se něco takového sotva stane.
Jak funguje komunikace mezi dítětem a lékařem?
U malého dítěte probíhá komunikace prostřednictvím rodičů. Nekomunikujeme přímo s pacientem, pokud to není dospívající nebo dospělý člověk. Komunikace s rodiči má svá úskalí. Mnohdy ale i malý pacient dokáže svým způsobem hodně sdělit.
Která vývojová etapa je u dítěte nejnáročnější?
Osobně si myslím, že je to batole. Tam je to někdy hodně obtížné. Batole, které už vnímá cizí osobu, je nedůvěřivé a často se bojí lékaře. Tam, pokud hned na začátku člověk nenaváže dobrý vztah, začne být negativistické a dá se jen těžko zvládnout, a tím je možnost vyšetření omezená. Samozřejmě máme i v takové situaci své nástroje, pozorovací a vyšetřovací metody. Musíme si nějak poradit.
Máte rád nějakou konkrétní vývojovou fázi u dětí?
Asi nejroztomilejší jsou děti předškolního věku. S těmi se dá často už hodně mluvit a jsou naprosto bezprostřední a naivní. Mám rád ty, které nemají ostych a hodně povídají a ptají se.
Co máte na této práci nejraději?
Mám radost, když můžu někomu pomoci. Ale jestli je to specifické pro pediatrii, to asi ne. Medicína je v podstatě služba člověku v tíživé situaci, v nemoci, a my se snažíme pomáhat. Nemám rád slovo klient, raději stále říkám pacient. Pacient, tedy člověk trpící, který volá o pomoc. Klient je rovnocenný partner, který přijde do banky a jedná o podmínkách. Ale pacient v takové pozici není. Obvykle je to člověk, kterého něco trápí a něco ho bolí. S tím se obrací na lékaře. Jistě nám přináší uspokojení, když se nám podaří rozpoznat jeho chorobu a když ho umíme léčit.
Jak relaxujete, když neléčíte?
Poměrně hodně sportuji. Jezdím na kole, to mám rád. V zimě na běžkách, vyjíždíme i na sjezdovky. Mám zahradu, kde se hrabu v záhonech a pěstuji jablka. Jinak mám i sběratelské koníčky. Kdysi jsem sbíral minerály, ale dnes je to drobná grafika. Sbírám exlibris, baví mě komunikovat s umělci, u kterých si grafiky objednám. Navštěvuji výstavy, čtu knihy. Chodíme s manželkou dlouhá léta do filmového klubu nebo si pustíme film doma. Radost a uvolnění přináší i širší rodina.
Je něco, čím dokážete rozzlobit své kolegy?
Samozřejmě jsem jako primář nejen rádce, ale i kontrolor. A není to vždy jen odborné. Moje mladší kolegyně občas trpí tím, že je drezíruji i v českém jazyce, když kontroluji odpisy. Mám rád hezkou češtinu a jasné vyjadřování. Nedá mi to, opravuji jim chyby či šroubované slovní obraty a stále si myslím, že i tím je něco naučím.
Setkal jste se za těch čtyřicet let v oboru s nějakým kuriózním případem?
Jistě by se takové případy či kuriózní příhody našly. Člověku se ale více vryje spíše to negativní. Nedávno se mě ptali, co na mě v mé kariéře zapůsobilo nejsilněji. Když bych to měl říci po pravdě, tak to není nic veselého. Zážitek, který nezapomenu, bylo setkání s týraným dítětem. To s člověkem zamává více než zlá nemoc.
Jaký máte názor na očkování dětí, respektive na jeho odmítání ze strany takzvaných biomatek?
Když jsem nastoupil, tak skončilo očkování proti pravým neštovicím, celosvětově vymizely. Na porodnici se očkovalo proti tuberkulóze, u nás je velmi vzácná. Pak jsme očkovali základní trojvakcínou, obrnu kapkovou vakcínou, ta u nás vymizela v roce 1960, a pak spalničky, které se nám nyní vracejí. Postupně se očkovací spektrum rozšiřovalo. Neznáme záškrt, málo vidíme příušnice nebo zarděnky, neznáme hrozivé epiglotitidy způsobené hemofilem. I ty spalničky se budeme muset znovu učit poznávat.
Jsou nějaké nemoci, které vymizely, a teď jsou obavy, že by se mohly vrátit?
Zrovna spalničky jsme dlouhodobě neviděli a teď se nám vracejí. Pravda, jsou často zavlečené. Co se týče odmítání očkování, tak problém je v tom, že imunita je nejen individuální, ale též kolektivní. Pokud je proočkovanost vyšší než devadesát pět procent, tak virus nemá velkou šanci, aby se v populaci šířil. Což znamená, že jsme všichni kolektivně chráněni. Když ale proočkovanost klesne pod nějaké procento, tak ohrožení narůstá, protože není jistota, že i ti, kteří byli očkovaní, si v sobě protilátky udrží. Protilátky mohou takzvaně vyvanout. Může pak onemocnět i řádně očkovaný jedinec. A to nemluvím o těch, kteří jsou z důvodu nemoci či léčby imunitně oslabeni. Některý virus navíc může zdivočet, změnit vlastnosti, být nebezpečnější.
Jak se změnila role otce za posledních čtyřicet let?
Myslím si, že otcové jsou v péči i o malé dítě aktivnější, než byli dříve. V 80. letech byla přítomnost otce u porodu raritou. Dnes je to běžná věc. Nemyslím si však, že je přítomnost otce u porodu samozřejmá. I on musí mít vůli, jestli k porodu chce, nebo ne. Jsou otcové, kteří se s maminkou domluví, že se přijdou podívat na miminko až těsně po porodu. A je řada těch, kteří jsou u porodu ženě nápomocni a mají přirozený cit, jak se chovat v té poměrně vypjaté situaci, umí maminku podpořit, ne každý to ale dokáže. Okamžik narození je ale tak emocionální, že je dobře, když je otec u narozeného dítěte co nejdříve. Když dítě poprvé zakřičí a protáhne se, je to dojemné i pro ty, kteří nejsou rodiče a zažívají to třeba i opakovaně.
