Peníze a dary sháníte hlavně pro Nadační fond Šance onkoláčkům. Proč právě tato nadace?
Nadaci před pár lety založila moje spolužačka ze základní školy. Narodil se jí chlapeček, kterému diagnostikovali rakovinu. Do toho měl její manžel autonehodu, takže ona se synem po nemocnicích a on doma v posteli na nemocenské. Rázem se rodina ocitla bez příjmu. Tehdy jsme se – my kamarádky kolem ní – domluvily, že uděláme pro malého materiální sbírku od plínek po oblečení. Sešlo se toho ale tolik, že ta moje kamarádka to pak v pražském Motole, kde syn ležel, rozdávala ostatním maminkám nemocných dětí. Když si pak mohla vzít syna konečně domů, rozhodla se, že v tom bude pokračovat.
Chlapeček přežil?
Přežil a je to živel. Zaplať pánbůh za to, bohužel tyto děti nemají vyhráno nikdy. Sama mám dvě zdravé děti a jsem za to vděčná, i proto mám ale potřebu pomáhat těm, kteří to štěstí nemají.
Lucie Süssnerová
|
Sama na to ale nejste, je to tak?
V hlavě mám všechno já a akce taky organizuju sama, se zbytkem mi ale pomáhá celý můj onkotým. Už nás je skoro třicet, loni jsme ale začínali ve třech. I přesto se nám první ročník charitativní akce Jarmark povedl a z tomboly, aukce a prodeje hand made výrobků se vybralo přes sto tisíc korun. Letos na jaře už se konal podruhé a podařilo se nám dát do kupy na sto sedmdesát tisíc.
Proč vás napadl zrovna Jarmark?
Jednoho dne jsem si řekla, že finanční pomoc je důležitá a že se to lidi musí dozvědět. Podobné akce, jako je právě náš Jarmark, jsou k tomu ideální. Navíc miluju hand made neboli ruční výrobky, které jsou odjakživa se slovem jarmark spojené. Taky jsme rozjeli akci Blešáček. To sebereme nejrůznější poklady z půdy nebo něco sami vyrobíme a pak to odvezeme třeba do SOS dětských vesniček.
Co lidi kupují nejvíc?
Háčkované výrobky, ty teď frčí hodně. A taky sladké. Moje maminka na Jarmark napeče třeba pětadvacet frgálů, sestra zase muffiny a prodá se to všechno. Také jdou hodně na odbyt naši maskoti. To nám loni zavolala paní, že by nám pro nadaci ráda něco uháčkovala. Dneska jsou na světě dvě roztomilé holohlavé postavičky, kluk a holka, které se staly maskoty našich onkoláčků a lidi si je moc oblíbili.
Charitativní Jarmark organizujete na jaře a taky před Vánocemi. Co na něm budete letos prodávat?
Loni měly velký úspěch domácí vaječné koňaky, tak uvidíme, jak to bude tento rok. Každopádně všechny k nám do Vysoké Pece a také do Nejdku, kde se naše Jarmarky konají, srdečně zvu.
Co pro to, aby se o vás dozvědělo co nejvíc lidí, děláte?
Je to pár let, co jsem chtěla zrušit svůj profil na Facebooku, dnes vím, že by to byla velká chyba. Sociální sítě zkrátka fungují nejlíp, a když si svůj profil vymazlíte tak, aby lidi bavil a vraceli se, začnou nakonec pomáhat tak nějak automaticky.
Oficiálně nepatříte do nadace, jste dobrovolnice. Proč?
Protože můžu peníze darovat s tím, že je rodiče nemocných dětí investují do věcí, které právě teď potřebují. Od kočárku přes vozíček až po léky. Kdybychom to s mými přáteli dělali pod střechou nadace, už by musely všechny peníze procházet přes transparentní účet, a naše možnosti by tak byly dost limitované. Lidé, kteří nám dávají peníze, jsou tak vlastně taky dobrovolníky, protože si z daní neodepíšou ani korunu. O to víc si jejich pomoci vážíme.
Jak víte, že právě ta a ta rodina pomoc potřebuje? Zavolá vám nešťastná maminka?
Tyhle mámy nevolají. Nikdy. Sama se musím pídit po tom, kdo a jak na tom právě je. Ale rozhlížím se i kolem sebe. Třeba kamarád mého muže u nás v Nejdku je alergický na vosí bodnutí a nešťastnou náhodou ho v lese napadl celý vosí roj. Skončil v kómatu a nedávali mu velké šance. Přežil, ale už to nikdy nebude jako dřív. A protože potřeboval v rámci rehabilitace speciální neurologickou pomůcku, i jemu jsme pomohli.
Kde začít, když je člověk charitou úplně nepolíbený?
Rozhlédněte se třeba právě ve svém okolí. Většina těch, kteří mají doma těžce nemocné dítě, se s tím pere sama. Nechtějí o nic prosit, o to víc je důležité poslouchat a vnímat, co se kolem vás děje. Kdo co říká, kdo o kom co ví. Člověk se musí starat sám a najít si k těm lidem cestičku.
Co když ale taková rodina mou pomoc odmítne?
Moje zkušenost je taková, že ti, kteří pomoc skutečně potřebují, ji neodmítnou nikdy. I když se nikoho o nic neprosí.
Máte pocit, že lidi si dnes navzájem pomáhají víc než dřív?
Určitě. Já sama jsem nikdy neškemrala ani nepřemlouvala. Přijdu, řeknu, o co mi jde, nebo na Facebook napíšu: Vezeme materiál do nadace, kdo chce, ať přispěje. A lidé už se dneska ozývají sami. Dokonce už mi pomáhají i kolegové z práce.
Vy ale děláte v Německu, to i tam pořádáte sbírky?
Pracuju u pásu jako montážní dělník a jsem ve firmě jediná Češka. Přesto mi spolupracovníci důvěřují natolik, že každý rok před Vánocemi udělají sbírku hraček, oblečení i peněz a dají mi to všechno pro naše děti. Naposledy vybrali mezi sebou více než tři stovky eur.
Komu důvěřujete a na koho spoléháte vy sama?
Na svou rodinu a na svého muže. Nikdy neřekl ne, vždycky pomohl. Třeba i v neděli ráno, takže to určitě dělá stejně rád jako já. Včetně toho, že po večerech se mnou šlape plechovky.
Cože to děláte?
To na mě jednou, když jsem byla na internetu, vyskočila jedna firma z Plzeňska. Ta prodává nápoje v plechovkách a zároveň ty plechovky recykluje. To znamená, že je vykupuje zpět, ale peníze za ně posílám těm, kteří je potřebují. Třeba lidem s roztroušenou sklerózou nebo handicapovaným. Takže my teď u nás ve Vysoké Peci sbíráme každou plechovku, a když je jich dost, tak s manželem třídíme, šlapeme a pak ty plechovky v pytlích vozíme do té firmy. Loni jsme „našlapali“ přes sto čtyřicet kilo. Asi jsem svým dobrovolničením nakazila i naše dvě dcery. Vědí, že je mám na prvním místě, přes to vlak nikdy nepojede, ale taky si uvědomují, jak moc je důležité pomáhat. Druhým i sobě navzájem.
Chtěla jste to někdy vzdát?
Jako že svět je zlej? To nikdy! Svět mě klame leda tím, že vůbec musíme takové věci dělat. Že jsou děti a rodiče, kteří trpí, protože se stát není schopen postarat. Ale jinak to beru tak, jak to je, a když můžu, tak pomůžu.
