Jaké místo má seriál Slunečná ve vašem životě?
Teď už velmi podstatné, protože prakticky nic jiného než natáčení Slunečné momentálně nedělám. Ještě vedle toho natáčím na zakázku audioknihy, to je také velmi příjemná práce, která se nepřerušila. Ale seriál je pro mě důležitý, protože se dostanu mezi lidi. Ty sociální kontakty jsou velmi dobré a každé potkání s kolegy na natáčení mě hodně nabíjí. Je to opravdu příjemné.
Jste rodák z Turnova. Jaký máte vztah k rodnému městu?
V první řadě je potřeba říci, že Turnov je Český ráj, to je jasné. A v ráji se žije vždycky krásně. Z toho našeho města vyšlo a narodilo se tam hodně zajímavých lidí. Tedy já se mezi ně nepočítám, dobře? Ale je to taková tradice, že z Turnova vycházejí známí a úspěšní lidé. A tak se snažím alespoň troškou do toho mlýna přispět.
Už roky fungujete úspěšně v dabingu a stále se mu věnujete. Jak byste popsal ten letitý vývoj?
Víte, doba se změnila. Všechno jde strašně rychle. Před lety bylo všechno jinak. Nebylo tolik práce, nebylo tolik televizních kanálů, nemuselo se tak moc spěchat s tím dabingem. Já jsem se k tomu dostal před pětatřiceti lety. Nejen k dabování, i k režírování.
Díky tomu, že mám v poslední době i jinou práci, režíruji a hraji v divadle a mám i natáčení Slunečné, řekl jsem si, že dabing už malinko omezím. Pětadvacet let v díře, jak já jsem říkal, to znamená zalezlý v tom studiu od rána do večera, to také člověka nějakým způsobem poznamená. Teď už to dělám jen velmi sporadicky. Je to takový bonbónek jednou za čas.
Seriál Slunečná se již dostal k významnému stému dílu. Kdo z kolegů, se kterými točíte, je vám nejbližší?
Pochopitelně je mi nejbližší ta moje seriálová rodina. Dana Batulková, se kterou se velmi dlouho známe – byli jsme spolu v divadle Komedie. Ondra Pavelka, kterého já si pamatuji ještě jako teenagera. Tehdy začal jednou recitovat v Karlových Varech a já jsem tam seděl v nějaké porotě. Blízký je mi i Honza Dolanský, také byl s námi v divadle. Vrátil jsem se zkrátka k lidem, se kterými jsem se stýkal už před dvaceti lety. Je to velmi příjemné.
Pociťujete u těch mladších herců, že před vámi mají respekt a strach z toho, aby něco nezkazili?
To je kus od kusu, abych tak řekl. Někteří jsou velmi spontánní a sebevědomí a většinou jim to pomáhá. Musím však říci, že se ke mně chovají s respektem a ctí mě. Takže to je velmi příjemné. Koneckonců jsem si to už těmi léty vysloužil.
Vánoce ve Slunečné: Štědrý den podle Evy Burešové i Václava Knopa |
Působíte jako optimista s pozitivní energií. Jak udržujete dobrou mysl?
Tím, že pracuji. Nevydržím nikde dlouho ležet, mít nohy na stole. Musím každou chvíli vstát a něco vymýšlet nebo dělat, a to mě myslím udržuje v té akci a při té energii. Když přijedu na natáčení, tak zase samozřejmě nějakou tu energii vydám. Ale zároveň si tady odsud odvážím domů další energii, kterou zase zpracuji. Já bez té energie prostě nemůžu být!
Myslíte, že jste v životě měl a stále máte štěstí?
Ono to je nahoru, dolů. Mně je přes sedmdesát let, takže za ten život ty sinusoidy jsou někdy opravdu velmi významné. Někdy je to úplně nahoře a někdy je to zase úplně dole. V současné době musím říct, ať je doba, jaká je, tak si myslím, že pro mě je velmi výhodná. Už prostě nemám čas ve svém věku na nic čekat. Mám takových rozdělaných projektů a takových plánů, že jestli tohle bude ještě chvíli trvat, taky se toho nemusím dožít!
Herec, režisér a dabér Václav Knop utkvěl televizním divákům v paměti například jako tělocvikář Jonáš v seriálu Hospoda. Zajímavostí je, že jeho hlas oznamuje (prostřednictvím počítačového informačního systému mikroVOX HIS) na mnoha českých nádražích odjezdy a příjezdy vlaků.
Jak nejraději relaxujete?
Mám zahradu. Mám rád trávu a na zahradě dělám takové zbytečnosti, jako že vytahuji hřebíky z prken. A pak si zase sednu a odpočívám a koukám do zeleného. To je můj největší relax.
Když jste říkal, že je ten život v sinusoidách, váže se ten váš spodní bod k minulému režimu?
Částečně ano. Potom to zase vylezlo nahoru, že ano, řekněme na začátku devadesátých let. Pak to zase šlo chviličku dolu a teď to zase stoupá nahoru. Jistě. Ale i tam byly úspěchy veliké. Já jsem byl deset let v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, to bylo velice dobré divadlo, uznávané. Jezdili jsme po celých Čechách a Moravě, na Slovensku jsme s tím byli a velmi uznávaní. To bylo také hodně nabíjející. Byli jsme krásná parta, dnes jsou slavní, mí kolegové. Nedá se říci, že by to bylo spojeno s režimy. Protože já si myslím, že ty režimy jsou v podstatě všechny stejné. (smích)
Koho z kolegů, kteří již nejsou mezi námi, nosíte v srdci?
Jednoho za všechny? Musím tedy říct, že Bořka Navrátila, s tím jsme byli velcí kamarádi. S Borisem Rösnerem jsme spolu hodně prožili, to byla doba, kdy já byl v Národním divadle. Ale možná nejvíce času jsem prožil s Pepíkem Vinklářem, protože jsme byli sousedé. Bydleli jsme na Kampě vedle sebe, takže s tím jsem prožil hodně zajímavých akcí.
Vzpomenete si na nějaké vaše platonické lásky, když vám bylo dvacet, třicet?
Myslíte herecké lásky, nebo osobní?
Osobní, například nějaká herečka, kterou jste miloval.
Aha, tak miloval jsem a do dneška miluji, i když dneska není až tak moc frekventovaná, Nastassju Kinski. A měl jsem to štěstí, že jsem s ní točil. Přizvali mě do amerického filmu Prsten (The Ring), ve kterém hrála. Měl jsem s ní dvě nádherné scény. Musel jsem se tu svou část naučit anglicky. Moc zajímavé bylo, že když jsem potom odcházel, tak oni to tak dělají, že když se dokončí natáčení, řekli: Mr. Václav Knop je hotov, může jít, děkujeme. Všichni zatleskali a já jsem tedy skončil a šel jsem.
A přišla ke mně nějaká paní a povídá, že je komorná paní Kinski a že mě Nastassja prosí, jestli bych se s ní nepřišel rozloučit. Úplně jsem se nadechl, přišel jsem k ní a ona mě objala a poděkovala mi za spolupráci. Bylo to pro mě strašně velké vyznamenání. Mám z toho dvě fotografie z polaroidu, které nejsou úplně kvalitní. Ale je to zaznamenáno.
Troufl jste si přiznat své tajné city?
Jako k ní? Byla tam ještě jedna situace, když jsme stáli a čekali na záběr. Ono to chvilku trvá, než to zasvítí. Pořád to měřili a my jsme stáli blízko u sebe. Já jsem se jí podíval do těch oříškových očí a najednou to ze mě tak vyjelo. „You are so beautiful,“ řekl jsem jí, že je krásná, a ona se začervenala! A řekla: „No, no.“ A že je prý nemocná, že ne. Ale bylo na ní vidět, že se chová jako úplně normální člověk a to bylo moc pěkné. Možná i na základě toho momentu se se mnou chtěla potom rozloučit.
VIDEO: Hlášení (Václav Knop), Ostrava hlavní nádraží:
