„Během druhé vlny pandemie vzrostl počet našich klientů o čtyřicet procent a po Novém roce přibylo klientek ještě víc,“ potvrzuje vedoucí karlovarského centra Jitka Havránková. Nově se totiž v nouzi ocitly i úplné rodiny, často kvůli ztrátě zaměstnání v důsledku pandemie.
„Dobrou zprávou je, že přibylo i samotných dárců, kteří nosí oblečení, knihy a také nákupy. Leckdy se tu ale zastaví třeba i s čerstvě upečeným koláčem,“ usmívá se Havránková.
Organizaci nově pomáhá i Potravinová banka Karlovarského kraje. Mouku, těstoviny, ale také pleny nebo prací prostředky sem zaváží jednou do týdne. Zdálo by se, že z nejhoršího se samoživitelky mohou dostat celkem rychle, tak snadné to ale není.
Nemají odvahu přijít
Organizaci Nádech se během pandemie podařilo ve spolupráci s úřady vytvořit tabulková místa pro matky samoživitelky. Do výběrového řízení se zkraje roku přihlásila i šestatřicetiletá Martina. Sama vychovává čtyřletého syna.
„Přijali mě a byla to ta největší pomoc, protože mohu mít flexibilní úvazek, a to mi dovoluje se o syna postarat. Spousta žen právě proto nemůže práci sehnat, většinou by totiž musely pracovat na směny, a to si nemohou dovolit,“ vysvětluje Martina. „Samoživitelky to pak řeší polovičními úvazky nebo brigádami, takže si vydělají sotva na nájem. Do hmotné nouze se pak dostanou velmi rychle,“ dodává.
Samoživitelky a čísla
|
Situaci obvykle komplikuje i těžký životní příběh mnohých z nich. „Často tu míváme týrané ženy, které od partnera utekly ze dne na den jen s taškou oblečení pro sebe a pro dítě. Tyto ženy pak během pandemie přicházely o práci velmi často. Hodně našich klientek mělo i problémové dětství, obvykle vyrostly v dětském domově a nemají funkční rodinné vazby,“ pokračuje Martina.
Pro většinu klientek organizace Nádech pak obvykle platí, že pro ně není vůbec lehké pomoc vyhledat. „Pociťuju to i sama na sobě. Samoživitelky mají ještě stále velké společenské stigma. Na každém kroku se potkáváte s tím, že si za to můžete sama a jen natahujete ruce, aby vám stát pomohl,“ konstatuje Martina a pokračuje: „Nejvíc ale naše klientky obvykle trápí to, že nemají z čeho pro své dítě koupit pleny nebo čerstvé ovoce. To je neustálý stres, který se do kolečka opakuje, nevidí z toho cestu ven, a to je udolává. Rok s covidem to všechno ještě zhoršil.“
V nejtěžších chvílích totiž hodně pomáhá, když se ženy s podobným osudem potkávají. „Vidí, že nejsou jediné, a mohou zároveň sdílet své zkušenosti s tím, jak se nenechat situací zahltit. Jenže během covidu se rázem ocitl každý z nás v sociální izolaci a nikdo nemohl s nikým sdílet nic. Psychicky se tak většina našich klientek zhoršila,“ dodává Martina.
Trpěla jsem i kvůli nehtům
Lucii je sedmatřicet, jejímu synovi dvanáct. Organizaci Nádech zná teprve tři měsíce a dostala se k ní víceméně náhodou. „Na úřadu práce mi nabídli rekvalifikační kurz v sociální sféře s tím, že bych poté mohla v Nádechu pracovat. Jde o dotované místo na pět měsíců a právě jsem dostala svoji první výplatu. Pomohlo mi to finančně, ale i lidsky. Začínám mít zase trochu jistotu, že jsou na světě lidé, které chtějí matkám samoživitelkám pomáhat, aby nemusely prožívat to, co my se synem posledních šest let,“ svěřuje se Lucie.
Jí život matky samoživitelky zkomplikoval fakt, že otec dítěte a bývalý partner žije v Německu. „Na každém úřadu se na vás dívají jako na vyvrhele, který si za všechno může sám. Baví se tam s vámi u těch přepážek spatra, kolikrát mě to až dohnalo k slzám. Navíc mi všude říkali, že postarat se má německá strana. Od sociálních dávek až po přídavky,“ vzpomíná Lucie na dobu, kdy si musela najít hned několik prací najednou.
„Na vyřízení každé žádosti čekáte i několik týdnů, ale dítě musí jíst každý den. Takže jsem jako manikérka a pedikérka pracovala v hotelových kosmetických službách, v gastronomii a po večerech jsem ještě uklízela kanceláře. Stejně mi to na úřadech moc nepomohlo. Nejsem na tom přece tak špatně, když si můžu dovolit gelové nehty! Nikomu už nevysvětlíte, že musíte jako manikérka svou práci nějak reprezentovat,“ vzpomíná Lucie na chvíle, kdy jí bylo nejhůř.
Alespoň si to myslela, jenže pak přišel covid. „Hotely i restaurace se zavřely a já se rázem ocitla úplně bez peněz. Tehdy mi přece jen jedna úřednice uvěřila a pomohla mi. Našla mi bezplatnou právní poradnu, pomohla vyplnit německé dokumenty, takže dneska už pobírám německé přídavky na děti i alimenty. O to víc si vážím toho, že můžu v Nádechu pracovat. Sama jsem totiž chvíle, kdy pomůže jediná taška s nákupem nebo drogerií, prožívala. A nebylo to proto, že bych byla líná pracovat nebo peníze rozhazovala. Já je zkrátka neměla jak vydělat.“
Kouzelná věta, která pomáhá
V Nádechu vypomáhá i osmačtyřicetiletá Jaroslava, matka tří dcer. „Mám v péči své staré rodiče, takže od státu peníze dostávám, dvě starší dcery už jsou navíc soběstačné. Jsou ale chvíle, kdy potřebujete pomoct i jinak,“ vypráví Jaroslava a vzpomíná, jak loni během prvního lockdownu poprvé napsala krátkou esemesku vedoucí centra Jitce Havránkové.
„Okamžitě mi nabídla, ať přijdu, a později mi dala příležitost, abych mohla pomáhat i já. Miluju své rodiče a miluju své dcery, ale potřebuju občas i prostor pro sebe. Taky jsem chtěla být součástí společenství žen, které se mohou navzájem podporovat. I když je vám těžko, tady na to nejste nikdy sama,“ vysvětluje Jaroslava, proč jsou podobné organizace tak moc důležité.
„Nejčastěji totiž přicházejí ženy, které svůj život berou jako prohru. A často se za to stydí tak moc, že si dlouho o pomoc neřeknou. Maximálně že chtějí pro dítě ponožky. Pak ale zjistíme, že nemají z čeho koupit synovi boty nebo mu uvařit večeři,“ vypráví Jaroslava a pokračuje: „Už jsem se ale naučila tu kouzelnou větu, která pomáhá mně i jim: ,Co pro vás můžu udělat?‘ Když tohle uslyší, obrovsky se jim uleví. Pochopí, že už nemusejí být na všechno úplně samy.“
