Jaká byla vize vašeho vysněného povolání?
V podstatě jsem ani nějakou takovou tu vizi, že jednou budu učitelka, neměla. Po základní škole mé kroky směrovaly na gymnázium. Šla jsem tam s tím, že jsem nevěděla, čím bych se ráda zabývala a co by mě naplňovalo. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo, že mě baví práce s lidmi. Věděla jsem, že nemůžu být například lékařka, protože jsem na to neměla. Hrozně moc mě lákala uniforma.
K nešťastným souhrám náhod jsem ve čtvrťáku na gymplu měla žloutenku, a když jsem prošla lékařským vyšetřením, tak mi dali roční odklad. Ten rok jsem čekat nechtěla a podala jsem si přihlášku na pedagogickou fakultu. Takže moje vize byla taková, že jsem se viděla v uniformě, ale okolnosti k našemu rozhodnutí nejsou vždy nakloněné. Fakultu jsem dodělala v osmdesátém čtvrtém. Také jsem samozřejmě za ty čtyři roky k učitelování našla cit v rámci praxí, které jsme měli povinné. Rozhodně bych už neměnila.
Dnes jste ředitelkou základní školy. Jaká k tomu vedla cesta?
Po studiu jsem v roce 1984 nastoupila na zvláštní školu v Dolním Rychnově, protože sokolovské základní školy měly obsazeno. Tam jsem strávila přibližně čtyři roky. A protože měla už vysoký počet žáků, tak se dělila na dvě části. Ta druhá se přestěhovala na sídliště Michal, kde byla kdysi část zvláštní školy, a pro tu druhou poptávali ředitele. Pamatuji si, jak tenkrát paní ředitelka Boušková šla k mým rodičům a přemlouvala je, abych se přihlásila do konkurzu, protože já jsem jí to předtím odmítla. Samozřejmě začal nátlak ze strany rodičů. Ti v té době byli pro mě tím největším vzorem, takže jsem se přihlásila. Na konkurz jsme se dostavili ve čtyřech lidech a já ho vyhrála. V té době to pro mě znamenalo se seznámit s vyhláškou o speciálním školství. Žádné velké administrativní ani právní věci se tam neřešily, protože ještě existoval školský úřad, který nás zaštiťoval.
Od kdy vedete školu v Lomnici?
Do Lomnice jsem se dostala v roce 2007 s tím, že se Sokolovská zvláštní škola rušila. Mým zřizovatelem byl kraj, který měl úmluvu s městem, že budovu na Šenvertě musím prostě opustit a že se tam přestěhuje Živnostenská škola, která tam sídlí doteď. To byla taková úmluva z roku 2005 a nikdo jsme o ní moc nevěděli. Na jaře v roce 2007 se předal majetek. V té době jsem byla ve funkci šestnáct let. Začala jsem hledat, kam bych mohla jít.
Tenkrát se uvolnilo místo ředitelky v Královském Poříčí, Lomnici a Horním Slavkově. Šla jsem na konkurz do Lomnice i do Slavkova. Ve výsledku to dopadlo tak, že v Lomnici jsem výběrové řízení vyhrála, ve Slavkově jsem byla druhá. Nicméně mě zastupitelé z Horního Slavkova oslovili, ale to mi přišlo takové hloupé, abych předstoupila před sbor jako druhá v pořadí. Vybrala jsem si Lomnici, a navíc v té době už jsem jednala s panem starostou, protože ten se o téhle situaci dozvěděl a chtěl mít taky jasno, kdo mu nastoupí na jím zřizovanou školu. Líbilo se mi férové jednání, necítila jsem tam žádnou zákeřnost z jeho strany, tak jsem si zvolila základní školu v Lomnici a jsem za to ráda.
Chystají se na škole nějaké změny a větší plány do budoucna?
Snažím se razit od toho roku 2007 takovou politiku, aby se učitelům dobře pracovalo. Přece jenom si říkám, že když je spokojený kantor, tak tu spokojenost přenese na žáky, kteří jsou následně klidnější. To byla a je moje vize. Vždy jsem chtěla, aby i prospěchově neúspěšný žák byl ve škole spokojený, aby si dokázal najít přátele a prostě netrpěl nejenom tím, že neumí, ale ještě že ho v té škole nechtějí.
Stojím si za tím, že chytrý žák si cestu ke vzdělání najde, kdežto ten, který má handicap, potřebuje pomoc. Je to stopa toho speciálního školství ve mně, kdy se snažím podat pomocnou ruku právě těm žákům, kteří potřebují a chtějí. Mně samotné už ve škole moc času nezbývá, protože v roce 2026 bych měla odejít do důchodu, takže žádné převratné změny nechystám a vlastně ani nechci. Ráda bych v tomto duchu chtěla pokračovat až do mého odchodu ze školy.
Byla jste jedna z dvaceti oceněných pedagogů. Co to pro vás znamená?
Určitě je to příjemné překvapení a poděkování za moji pedagogickou kariéru, které jsem se vždy snažila dát maximum. Vzhledem k tomu, že už se schyluje ke konci mé profesní dráhy, si myslím, že to je takové ocenění toho, že jsem celou tu dobu působila v Karlovarském kraji.
Co vás na práci nejvíce baví?
Především rozmanitost. Každý den je to něco jiného. Žáci do školy přicházejí s různou náladou, to samé platí i o rodičích. Člověk se tomu musí postavit, pokud chce být nějak úspěšný. Naše školství za pouhé tři roky udělalo ohromný posun vpřed. Takže ten, kdo byl na mateřské a vrátí se zpět, je jako v Jiříkově vidění. Výuka už není o tom, že učitel něco odříká, děti něco napíší. Je to spíš o sebevzdělávání dětí, které si přijdou na informace samy pod dohledem pedagoga.
