"Výcvik jsme měli v Žamberku. Přidělili mě k elektrikářům, a tak do nás dva měsíce hustili elektrický systém letounu MiG-17," říká muž, který byl v civilu zámečníkem na šachtě. Po přeložení k útvaru v Bechyni ovšem mohl vše, co se naučil, zapomenout. "Sedm záklaďáků včetně mě tehdy přidělili jako pomocníky specialistů na raketové zbraně letadel," vysvětluje.
Problémy začaly 21. srpna 1968, kdy do Československa vtrhla "spřátelená" vojska. "Tehdy jsem podepsal pozměněnou přísahu, podle níž jsme neměli pomáhat vojskům Varšavské smlouvy. Když v lednu následujícího roku přišli s tím, abych podepsal tu prosovětskou, odmítl jsem," vypráví Novotný.
Korunu všemu nasadil on a několik jeho "spolubojovníků" po mistrovství světa v hokeji v roce 1969. "Když náš tým dvakrát porazil sovětskou sbornou, udělali jsme na nádvoří táborák, na němž jsme symbolicky upálili sovětského trenéra Tarasova," líčí zážitky z vojny Novotný.
Po tomto aktu následovalo přeložení k útvaru pomocných technických praporů do Hradce Králové. "Tam jsme stavěli sídliště Labská," pokračuje bývalý pétépák.
Chodili jsme v montérkách místo v uniformách
Jak se podobal život pétépáků v Hradci Králové tomu ztvárněnému v nezapomenutelné knize Miloslava Švandrlíka Černí baroni? "Bylo to hodně podobné. Jenom v Černých baronech chodili pétépáci v uniformách. My v montérkách. Jo, a zbraň jsme neměli. Když si to tak uvědomuji, já si vlastně celou vojnu nevystřelil!" odpovídá Pavel Novotný.
Historky z pomocného technického praporu by mohl vyprávět celé hodiny. "Třeba když jsme protestovali proti špatnému jídlu. Na šest set trojku ministra zemědělství, který jel kolem našich kasáren, jsme z ešusů vysypali denní menáž. Byl z toho průšvih, který přijel řešit až velitel desáté letecké armády. Slovák, bývalý frontový letec. Když zjistil, že je u nás kluk z vesnice, odkud pochází, strašně jsme se všichni opili. A žádný kázeňský postih nepřišel," líčí Novotný.
Nehrozil pěstí na Rusy, jen mával
Jednou se prý i u pétépáků dostal do křížku se sovětskými vojáky. "Když jsme jeli pro materiál, jeli jsme kolem Rusů. A já na ně zahrozil pěstí. Odpoledne nás pak nechal velitel nastoupit. Samozřejmě, že mě poznali. Ale zachránil mě řidič, který potvrdil, že jsem nehrozil, ale mával," vzpomíná Pavel Novotný.
Od skončení jeho základní vojenské služby je to letos 44 let. Jak vzpomíná na dobu u pétépáků? "V dobrém. A právě hlavně na tu část v Hradci. Díky tomu, co jsem se tam naučil, jsem v roce 1977 dal prakticky sám dohromady starý rozbitý barák," odpovídá Pavel Novotný.
A měl v civilu problémy kvůli svým postojům? "Žádnou persekuci jsem nezažil. Jenom jsem se nikam nedostal. Nanejvýš tak do Maďarska. Ani do NDR mě pustit nechtěli. Ale to mi zas až tak nevadilo," dodal.
