V 10 hodin je možné se do závodu zaregistrovat, o hodinu později se už rozbíhají první soutěže.
„Především jsem chtěla vytáhnout děti od počítačů a televizí. Aby se prostě víc hýbaly. Proto jsem taky Zlatou míli vymyslela. A dodnes vzpomínám, jak se na startovní čáru, kterou jsem tehdy na lesní cestě udělala z hrubé mouky, postavilo prvních pár závodníků,“ směje se při vzpomínkách Mirka Špalková, která má každý závod Zlaté míle pečlivě zdokumentovaný.
Dnes už je situace jiná. V lesoparku se každoročně 28. září schází kolem osmi desítek školou povinných běžců. A nejsou to jen děti, které chodí po vyučování na atletické tréninky. Přicházejí i žáčci, kteří si chtějí jen zkusit, jaké to je běžet závod s číslem na prsou.
„V některých letech jsme měli i přes stovku účastníků. A to už jsou nějaké závody,“ upozorňuje Špalková s tím, že každé dítko, které se na trať vydá, podporuje často i několik rodinných příslušníků.
Z původně skromné akce se tak v průběhu let stala masová a možná i společenská záležitost.
Také organizace už je nad síly jediného člověka. Kolem Mirky Špalkové se vytvořila skupina nadšenců, vesměs učitelů z nedaleké školy, kteří s přípravou a organizací pomáhají.
„Je pravda, že sama už bych to nezvládla. Pomáhá mi řada kolegů. Někteří ve školní keramické dílně vyrábějí medaile, jiní pomáhají se sháněním sponzorů či s nákupem cen. A další pak přijdou ve svém volnu zajistit, aby mělo sportovní klání hladký průběh. Například stopky nám už několik let mačká ředitel školy,“ ukazuje Špalková v dokumentaci.
Zdůrazňuje, že ačkoli je pořádání závodů rok od roku nákladnější, startovné ani jiné poplatky se nevybírají. Závodníci běhají ve Zlaté míli v devíti kategoriích. Rozhodující je datum narození. Jenže vzhledem k tomu, že dívky a chlapci běhají zvlášť, je těch kategorií vlastně osmnáct.
Pro Mirku Špalkovou je Zlatá míle srdeční záležitostí. Pořádání atletického klání nevzdala v době, kdy sama o víkendech závodila, ani když byla zraněná a ležela doma se zlomenou nohou. Přiznává, že úplně nejvíc ji zahřeje u srdce, když se jí děti na chodbě školy přijdou zeptat, kdy se zas poběží Zlatá míle.
„To mě vždycky nakopne a dodá chuť do další práce. Připravit závod do posledního puntíku, aby všechno klaplo, není jednoduché. Ale stojí to za to,“ dodává.