„V roce 1990 po první porevoluční amnestii tady v osadě vykradli všech devatenáct chatek,“ vzpomíná chatař. Tu jeho si prý zloději vyhlédli i třikrát ročně. „Jednou jsme tady měli i vojenské zběhy. Z kasáren utekli i se samopalem. Zbraň pak hodili do řeky. Zrovna loni jsme ji našli. Odevzdali jsme ji na policii,“ pokračuje Süttö s představováním nevítaných návštěvníků.
Pobertové se do jeho rekreačního sídla u řeky, v níž si rád zarybaří, dostávali, jak se dalo. „Jednou rozbili okno, podruhé vyrazili dveře,“ říká majitel chaty. Zabezpečení neměl tehdy žádné. A tak mu nezbývalo, než vše dát do původního stavu a sečíst škody.
„Brali úplně všechno, co se dá zpeněžit. Od talířů přes hrnce po propanbutanovou bombu. A taky mi ukradli mé rybářské nádobíčko,“ nevraživě pohazuje hlavou směrem k imaginárním zlodějům. Kdyby měl sečíst veškeré škody, dostal by se prý k částce kolem dvaceti tisíc korun.
Teď už má Petr Süttö klid. Jeho chatu už dost dlouho žádný zloděj návštěvou nepoctil. A nestojí za tím žádné mříže v oknech, žádný vychytaný alarm či věčně hladový pes uvázaný na dlouhém provaze. Paradoxně zabralo řešení, které je nejméně nápadné. Vlastně není vidět vůbec.
„Chatu jsem prostě pojistil. Někdy mám pocit, že u ní hlídá pojišťovák, se kterým jsem smlouvu uzavíral. Protože od té doby, co jsem ji uzavřel, u mě žádný zloděj nebyl,“ s úsměvem dodává majitel chaty.
Jenom za loňský rok zaznamenali policisté v Karlovarském kraji celkem 142 oznámení o vloupání do rekreačních objektů, v nichž zloději napáchali škody za bezmála dva miliony korun. „Z praxe můžeme rozdělit pachatele do několika skupin: slušňák, vandal, zloděj na objednávku a šmejdil. Ten vše prohledá, odnese s sebou to, co se dá prodat. Nejčastěji elektrospotřebiče, kabely, nářadí či oblečení,“ popsala policejní preventistka Zdeňka Papežová.
