Jari Vassinger si tehdy sáhl na samé dno. „Bylo to takové vězení ve vězení. Zostřená vazba. Aby člověka zlomili,“ vzpomíná disident na dobu, kdy mu bylo dvaadvacet a žil v Novém Jičíně. Do vězení se dostal za to, že spolu s přáteli protestovali proti okupaci Československa.
„Po městě jsme vylepili plakáty, které připomínaly odkaz Jana Palacha. Jeden mám ještě schovaný,“ vypráví. Paralelně s letáky vytvářel i plakát přirovnávající vojska Varšavské smlouvy k příšeře z jezera Loch Ness. Práci však nedokončil. V lednu 1970 byla skupina prozrazena a její členové zatčeni.
„Tehdy mě hluboce zasáhlo, že společně se mnou skončili ve vězení i moji rodiče,“ pokyvuje hlavou. Jari Vassinger byl odsouzen pro trestný čin pobuřování, přípravu k trestným činům, hanobení států světové socialistické soustavy a jejího představitele na 6 měsíců odnětí svobody. Krajský soud v Ostravě mu trest zvýšil na dvojnásobek.
K ohřáté šlichtě se podával kus tvrdého chleba
„365 dní, z toho 45 dní v díře. Namísto polévky ohřátá šlichta a kus tvrdého chleba, leckdy i s plísní. Bylo to hrozné, ale já to hltal, protože jsem měl hlad,“ pokračuje Vassinger, který i na této kapitole svého života našel pozitiva. Třeba to, že se naučil hrát šachy.
„Neměli jsme nic než kousek cihly ze zdi. Tou jsme na betonovou podlahu nakreslili šachovnici. Maličké figurky jsme uhnětli ze zbytečků chleba. Když na to přišli bachaři, dostali jsme patnáct dnů zostřené vazby navrch. Prý za ničení socialistického majetku,“ směje se Vassinger. Pak ale zvážní. Vypráví, jak po propuštění z věznice skončil v nemocnici. Šlo mu o život. Z mladého muže plného sil se za rok stala troska.
„Když jsem se trochu zmátořil, začal jsem pracovat. V telekomunikacích, kde jsem se dřív staral o rozhlas po drátě, jsem jako narušitel státu zůstat nemohl. Udělal jsem si tedy řidičák a začal jezdit s náklaďákem,“ pokračuje Vassinger. Jako odpůrce režimu byl stále pod dohledem policistů v civilu.
V továrně si zapomněl průkaz, stal se podvratným živlem
„Mám pocit, že tajní jen čekali, až udělám chybu. A to se stalo, když jsem si jednou v práci zapomněl průkaz zaměstnance. Spěchal jsem na autobus, a tak jsem se chtěl nenápadně protáhnout vrátnicí.“ Nepodařilo se a Jari Vassinger skončil jako podvratný živel opět před soudem. Obvinění? Prý vynášel z fabriky tajné materiály.
„Při vyšetřování jsem mohl zůstat na svobodě. I když jsem byl nevinný, věděl jsem, že na mě zas čeká vězení. A že tentokrát nemám šanci ho přežít. Došlo mi, že musím pryč. Měl jsem dobrého známého, který mi zařídil pas, a já s obrovským kusem štěstí vycestoval do tehdejší Jugoslávie. Byl to zázrak. Nikdo nic nesměl tušit. Nemohl jsem se ani pořádně rozloučit, abych nevzbudil podezření. Z Jugoslávie jsem cestoval do Itálie, Francie a pak do Německa, kde jsem měl příbuzné,“ doplňuje Vassinger.
Ve městě Wangen im Allgäu zakotvil. Dělal to, co bylo potřeba. Po čase se vrátil ke koníčku z dětství, ke kreslení. Začal portrétovat lidi na ulici, domy a zákoutí města, kde žil. Maloval štíty hospůdek, hrázděné domky a městské kašny, kterých je ve Wangen im Allgäu nepočítaně.
Z nepohodlné osoby se stal výtvarník
Obrázky se líbily, za pomoci známých uspořádal začínající umělec v tamní spořitelně výstavu. A protože touha tvořit vítězila nad vším ostatním, vystudoval po čase Státní akademii výtvarných umění ve Stuttgartu.
V začátcích se věnoval grafice a později přešel na práci s objekty a k ambalážím. Pracuje také se sklem. Učil na Lidové umělecké škole v Isny.
Nyní žije v Aši, odkud to má do svého druhého domova, do Německa, co by kamenem dohodil. Stále tvoří a vystavuje. Především v Německu patří ke známým uměleckým osobnostem.
Jariho Vassingera, který do emigrace nosil jméno Jaroslav Vašinka, ocenil vloni v září ministr obrany Vlastimil Picek jako účastníka odboje a odporu proti komunismu.
