Mám dojem, že manželé Hartovi se chtějí pouze zviditelnit. Jejich kecy o tom, že jim "nejde o těch 200 tisíc" a že "chtějí, aby řidič zpytoval svědomí", jsou opravdu dojemné... Kdo ten případ zná, tak ví, že řidič autobusu Krbec byl po nehodě ve velmi špatném psychickém stavu, musel být v péči psychologů a musel brát několik měsíců antidepresiva, aby tu nehodu a následný soud vůbec ustál.
Ono se to totiž může stát komukoliv během vteřiny. Navíc při nehodě sehrála roli celá řada dalších faktorů (nevyhovující silnice, neexistence omezovače rychlosti ve voze, zaměstnavatel nasadil na cestu řidiče bez patřičných zkušeností, autobusy tohoto typu neměly crashtesty odolnosti proti převrácení apod. To vše mělo řešit pozůstalými založené občanské sdružení Nažidla 2003, které, pokud by si počínalo jen trochu rozumně, se těmito jevy mělo zabývat a požadovat nápravu, aby se podobným nehodám předešlo. A tehdy po té nehodě jim byli i politici a zákonodárci ochotní naslouchat.
Jenže realita byla nakonec úplně jiná, aspoň podle mediálních správ soudě - sdružení Nažidla 2003 se místo snahy o systémovou změnu v dopravě spíše "věnovalo" sledování soudního líčení, srdcervoucím projevům do médií a vytvářením mediálního tlaku na soud i viníka, přičemž zejména velmi peprně komentovali skutečnost, že Krbec se většiny soudního jednání neúčastnil právě kvůli svému špatnému psychickému stavu. Výsledkem jejich "činnosti" je vybudování nákladného pomníku obětem, přičemž např. silnice v místě ovšem zůstala v původním stavu (takže podobná nehoda se tam může kdykoliv opakovat).
Manželé Hartovi prostě jen "jedou ve starých kolejích", je to opět jen "lynč" na řidiče, přitom jsou patrně jediní, kdo stále tvrdošíjně požaduje další odškodné - všichni ostatní pozůstalí byli patrně odškodněni z povinného ručení havarovaného autobusu a z pojištění.
Ze začátku mělo sdružení moje sympatie a soucit, ale když jsem zjistil, kam sdružení Nažidla 2003 směřuje, moje sympatie k tomuto spolku se vytratila.
