Žádný kout české země nesmí být zapomenutý. Je to ale záležitost lidí, kteří tam žijí. To, co tam zanechali předkové, nezáleží na tom, zda mluvili česky nebo německy, je třeba považovat za dědictví národní a udržovat je v použitelném stavu.
Když jsem si koupil před skoro dvaceti lety v Jižních Čechách opuštěné lesní hospodářství, které stálo 14 roků bez obyvatelů, byl tam nejenom zatopený sklep a děravá střecha, ale i zcela zabahněný a nálety zarostlý rybníček, byl to důvod k depresi a špatnému spánku.
Proti tomu pomůže jenom práce- nová střecha, nová elektrika, nové instalace a vybagrování té bažiny. Dnes je tam krásný rybníček s lekníny a čibuky, kapry a líny nám sežraly vydry, tak tam každý rok zachraňuji drobotinu, která zbývá po výlovech okolních rybníků.
I malé ryby jsou ryby a rád je přikrmuji oschlým pečivem. Vydry na tu drobotinu nejdou, rybníček opět žije. Jsou tam i žáby, čolkové a vzácní vodomilové, vážky a ptáčci rákosníčci. Pro městského člověka je to pestrá a nezvyklá společnost, stále něco zajímavého, co se vyplatí pozorovat.
