Jednoduché to v životě nemá mnoho rodin. Některé však bojují i s obrovským studem a nedostatkem peněz, protože mají "někoho" ve vězení. Jak se s takovým osudem žije, si mohou udělat představu lidé právě prostřednictvím zmíněného dokumentu.
"Jednou z neziskových organizací, která jim pomáhá, je občanské sdružení Za branou. Pořádá pro ně takzvané svépomocné skupiny, kde se setkávají členové rodin stigmatizovaných tím, že mají ve vězení blízkého člověka. Ti lidé se za to stydí a jejich situace je fatální jak ze sociálního, tak ekonomického hlediska," říká dokumentarista Petr Mikšíček.
Nezřídka sebere vězení rodinám jejich živitele a zbylí členové stojí před problémem, jak řešit hypotéku, dluhy a jak vůbec přežít.
Čtyři takové příběhy se odehrávají i v Mikšíčkově snímku. S výběrem rodin mu pomohl předseda občanského sdružení Za branou Jan Frank. Protože s těmito rodinami pracuje řadu měsíců, natáčení už jim problém nedělalo.
Snímek Rodina počká promítá v pátek od 19 hodin Komunitní centrum v Perninku. |
"Spolupráce s nimi byla skvělá, byli hodně otevření. Mohou teď pomoci lidem v podobné situaci, kteří se o ní bojí mluvit. Zároveň mění obrázek, který si o nich společnost udělá. Nezaslouží si, abychom na ně hleděli skrz prsty, ale abychom jim pomohli," říká dokumentarista.
Právě na rodinách odsouzených podle něj nejvíc záleží, kdy a zda se jejich blízký vrátí z vězení jako lepší člověk, nebo naopak recidivista. Stejně tak na nich závisí, zda mu pomohou dostat se v polovině trestu zpátky domů.
Dokument přinese třeba příběh vězně z Plzeňska, který skončil za mřížemi borské káznice kvůli majetkové trestné činnosti. Jeho manželka se přitom ocitla sama s hypotékou a dvěma malými dětmi.
Kdo je Petr Mikšíček
|
Dalším z nich je příběh babičky, jejíž dcera sedí ve vězení za vraždu a rovněž po ní zůstaly dvě malé děti. Dva roky přitom trvalo, než na ně babičce přiřkli příspěvky. Do té doby musela vyžít se dvěma tisíci korunami a v domácnosti jich bylo pět.
Ve vězení maloval obrazy
Jedním z příběhů z Karlovarského kraje je pak osud malíře a neplatiče alimentů Miloše Čekana. "Dostal čtyři a půl roku. Ve vězení namaloval spoustu obrazů, které pak jeho žena prodávala, aby přilepšila rodinnému rozpočtu," vypráví Petr Mikšíček.
Tvůrci dokumentu zjistili, že uvěznění blízkého člověka zasáhlo řadu lidí. V současné době je v České republice šest tisíc trestanců a trestankyň, což se týká minimálně patnácti tisíc jejich blízkých. Za posledních deset let jich může být klidně 200 tisíc.
Dokument už tvůrci promítali v Praze, kam se na něj přišli podívat zástupci Vězeňské služby a ministerstva práce a sociálních věcí. "Rádi bychom dokumentem pomohli i k tomu, aby lokální svépomocné skupiny pro rodiny odsouzených vznikly v krajských a větších městech republiky," přeje si Petr Mikšíček.
Rodina počká je jeho čtvrtým dokumentem. Trvá 52 minut a je prý prvním svědectvím s profesionálními prvky, které může jít do kin. Hudebně se na něm podílel muzikant Petr Linhart, scénář, režie, ale i střih připadl Petru Mikšíčkovi.
"Je to v podstatě bezrozpočtový snímek, který jsme dělali všichni zadarmo. Práce mě hodně bavila, protože jde o dokument, který má velkou sociální sílu," říká. Film vznikal od prosince 2012 do konce loňského roku.
Co říkají sami tvůrci dokumentu
Příběhy mapují činnost sdružení Za branou, které pomáhá rodinám odsouzených na jejich cestě skrze tíživou sociální situaci k úspěšnému 'koučování' izolovaných vězňů ve věznicích bez ohledu na výši trestu a typ provinění. |