Po několika pokusech smotat drát podle předlohy se bolest skutečně přihlásila. Ale Renata se nevzdala a dnes už puchýře na rukou nemá. Proměnily se v mozoly.
„Ona ta dráteničina bolí. A také s sebou nese věčně černé ruce od drátů. To je takové poznávací znamení všech dráteníků,“ směje se Renata Marková a kleštičkami dává tvar vánoční hvězdě, která se jí rodí pod rukama.
„Pro mne jsou ruční práce ve volných chvílích relax a odpočinek. Už od dvanácti let něco vyrábím. Zkusila jsem zdobení ubrouskovou technikou, pletení, háčkování i řadu dalších věcí. Některé techniky mě nezaujaly, jiné bych moc chtěla dělat, ale nemám na ně prostor. Například práce s keramikou. Teď jsem ale propadla drátu. Ten moc prostoru nepotřebuje a dají se z něj udělat nádherné věci,“ vypráví Renata Marková a před sebou má vedle nejrůznějších košíků a misek také vánoční anděly či různé závěsy třeba do oken.
Za svůj největší majstrštyk ale považuje stojánek na víno ve tvaru tříkolky. Jak sama tvrdí, podruhé už by jej stvořit asi nedokázala. „Mám ráda předměty, které nejen dobře vypadají, ale mají i další využití. Takže z drátů vyrábím věšáky, figurky, mísy, koše, hodiny nebo lustry. To vše jsou věci, které při troše péče vydrží celé generace, protože ten materiál je nesmrtelný. Je to vidět například na drátované míse po babičce,“ ukazuje. Jenže k tomu, aby výrobek mohl sloužit a aby vydržel, musí leckdy používat silný a tedy stabilní a pevný materiál.
Puchýře a mozoly k řemeslu zkrátka patří
„K čemu mít věšák, který se ohne, když na něj něco zavěsím? Proto musím použít i drát o průměru třeba 2,5 milimetru. A ten ohnout už není legrace. Všichni dráteníci z toho mají puchýře a mozoly, ale to k tomu řemeslu prostě patří. Navíc se člověk praxí postupně naučí, jak se s drátem ‚domluvit‘ a jak s ním pracovat,“ vysvětluje s tím, že než začne tvořit, musí drát nejprve měkkou tkaninou v ruce promnout, aby se zahřál a lépe se poddal. Také materiál zušlechťuje tím, že do něj tepe na kovadlině. Drát tak získává pevnost.
„Ono to není jen si sednout, vzít do ruky drátek a začít. Na dráteničinu se musí člověk nejprve připravit,“ pokračuje Marková, která jako samouk přišla na to, jak hotovou věc zušlechtit. A tak někdy košíky natírá olejem, jindy včelím voskem a jindy nechává výrobek schválně jen tak. To aby dostal žádanou patinu. Přestože je drátování jen koníček, pracovní koutek už jí dávno nestačí. V novém domě si proto pro sebe vyhradila rovnou celou dílnu.
„Vedle materiálu potřebuji také kovadliny, kladiva, vrtačky, brusky a řadu dalších nástrojů. Když se tak zamyslím, asi mám lepší vybavení než manžel,“ říká s úsměvem Renata Marková, která ráda spojuje drát s keramikou, dřevem nebo sklem.
Nebo třeba s knoflíky, a to jak perleťovými, tak obyčejnými. Naopak nemá ráda plasty, ale ani těm se ve výjimečných případech nebrání. Nápady jak proměnit klubko drátu v nějakou věc k ní prý chodí postupně.
„Prostě se podívám na keramický talířek a on si sám řekne. Ale je pravda, že někdy začnu vyrábět misku, a je z toho najednou košík. Drát má výhodu obrovské tvárnosti a je to relativně levný materiál. Člověk nemusí být smutný, když se mu něco hned nepovede. Hlavní je, že to, co vyrábím, přinese radost. Mně i lidem, kteří věc, kterou jsem stvořila vlastníma rukama, nakonec užívají,“ doplňuje Renata Marková.
