Jáchymovská Tesla, v níž Václav Bíško pracoval od roku 1966 jako výrobní náměstek, totiž s ostatními Teslami v celé republice končila výrobu. Václav Bíško pak s dalšími šesti desítkami zaměstnanců dostal výpověď.
Spojil se ale se svým bratrem Josefem, který působil dlouhá léta v Německu jako technik. Sourozenci založili společnost s ručením omezením VJB Partner a začali nabírat některé propuštěné zaměstnance. A od 1. července 1995 rozjeli výrobu.
Dnes má firma 85 stálých zaměstnanců, zaměstnává i lidi z chráněných dílen a dosahuje obratu necelých 70 milionů korun. Převážně pro státy Evropské unie vyrábí plastové a kovové komponenty pro elektrotechnický průmysl, telekomunikace, stavební a částečně i automobilový průmysl.
Začátky nebyly jednoduché. Na začátku devadesátých let měli němečtí podnikatelé jiné představy o tom, jak má vypadat rodinný podnik, a tak se některé zajímavé projekty bohužel nepodařilo realizovat jen kvůli stavu budov, ve kterých společnost podnikala.
Ale popořadě. Možnosti byly při zániku jáchymovské Tesly v roce 1994 dvě. Buď se továrna prodá, anebo zprivatizuje. „Rozhodli jsme se pro druhou možnost,“ říká Václav Bíško, který je se svým bratrem Josefem spolumajitelem rodinné firmy. Od roku 2007 funkce jednatelů přenechali mladším nástupcům - rodinným příslušníkům.
Začátky asi musely být krušné v dobách, kdy neexistoval internet ani e-maily.
Václav: Bratr začal objíždět německé firmy, protože umí dobře německy. Já jsem zase využil své kontakty z dob minulých v Českém Telecomu. Pro něj jsme začali vyrábět bleskojistkové ochrany do telefonních ústředen. Tím jsme si během let 1995 a 1996 zaplatili celou fabriku včetně strojů a zařízení. Tehdy nám banka žádný úvěr nedala. Dnes ale patříme k jejím spolehlivým klientům, kteří plní své závazky včas.
Josef: Jako by nás hodili do vody. Dříve nás řídili z Tesly Karlín, odkud chodily i mzdy. A najednou jsme se museli naučit jednat s bankou, počítat výplaty a podobně. Navíc jsme začali vyrábět pro německé firmy, které se postupně přidávaly k našim zákazníkům. Tlačily nás úplně cenově dolů. Zpočátku jsme neměli žádné peníze, takže jsme si platili minimální výplatu, jezdili soukromými auty. Poslali jsme stovky dopisů na velké množství německých firem, navštěvovali je a přitom jezdili po výstavách. V Jáchymově se pak objevilo několik firem. Chtěly sem přesunout celou výrobu. Když ale Němci uviděli, v jakém stavu je naše budova, tak jen slušně poděkovali a už se tady nikdy neobjevili. Nakonec přišel trochu úspěch. V Německu jsme koupili pět starších vstřikovacích lisů a zahájili výrobu plastů. Od té doby jsme firmu postupně výrazně zmodernizovali - jak po stránce technologické, tak i co se týká budov. Například v roce 2013 jsme kompletně zrenovovali starší výrobní budovu a připravili pro nový projekt. Momentálně se snažíme využívat dotace z evropských projektů. Můžeme tak dále investovat miliony korun do nákupu dalších potřebných strojních zařízení a pokračovat v obnově budov. Každoročně se jedná o investice za přibližně čtyři miliony korun.
Jak to bylo se švýcarskými obchodníky, kteří vám s objednávkou chirurgických skalpelů pořádně zkomplikovali život?
Josef: Na konci devadesátých let jsme pro švýcarského partnera, který měl zajišťovat odbyt, v licenci vyrobili 700 tisíc kusů chirurgických nožů. Nakoupili jsme kvůli tomu nové balicí a svařovací stroje a vybudovali za miliony korun sterilní prostory. Vše bylo prováděno na základě smluv ještě spolu s italskou firmou, která byla do projektu také zapojena. Těsně před rozjezdem výroby švýcarský partner přestal komunikovat jak s námi, tak i s italským partnerem a celý projekt postupně vyšuměl. Jak my, tak Italové, jsme přišli o značnou částku peněz. Veškeré zboží zůstalo na skladě. Když jsme se domáhali peněz soudní cestou, zjistili jsme, bohužel, že na bývalého švýcarského partnera je vedeno několik trestních oznámení s vysokou částkou škody a naše šance na získání vložených prostředků jsou mizivé. Za několik let se nám skalpely i výrobní stroje podařilo prodat do zahraničí, ale za horších podmínek.
Dočkali jste se někdy satisfakce za to, že od vás Němci v samých začátcích vašeho podnikání odjeli kvůli špatnému stavu budov?
Josef: Bylo to jejich plné právo. Na německé poměry byly budovy opravdu staré a nevyhovující. Nám nezbylo nic jiného než pokračovat v tvrdé práci a postupně celou firmu opravovat a rozšiřovat. V současné době pracujeme hlavně na dlouhodobých projektech, které nás pak několik let živí. Opouštíme od levnější výroby a zaměřujeme se na vlastní nebo zakázkovou výrobu s vyšší přidanou hodnotou. I proto se nám podařilo provozní zisk od roku 2010 zdvojnásobit. Drtivou většinu vracíme zpět do podnikání. Vedení firmy prorazilo s revizními dvířky nejen do Německa. Dvířka slouží na zakrytí elektroměrů, vodoměrů, plynoměrů, hydrantů, ale i odtokových trubek u van v bytových jádrech a podobně. Nyní začínáme i s protipožární verzí. Prosadit se na německém trhu není jednoduché. Je to sice velký trh, ale s velkou spoustou firem, které umí stlačit cenu dolů. Výrobu dvířek rozjíždíme dva roky. Výroba loni oproti předchozímu roku stoupla o 250 procent.
V Německu je tvrdá konkurence. To si vás jen tak lobby pustila mezi sebe? Vždyť zahraniční firmy preferují své dodavatele.
Josef: Na každém trhu je mezera, kam se můžete vměstnat. Na první kontakt rozhoduje cena a kvalita. Pokud si zákazníka získáte, máte šanci udržet si jej i pro příští zakázky. Konkurence ale nespí a snaží se získávat ztracené trhy zpět. Pak rozhoduje rychlost, kontakty a flexibilita. Přijede zákazník, který potřebuje do 10 dnů 500 kusů určitého tvaru, velikosti a kvality. My to dovedeme.
Václav: Většina firem dělá typizovaná dvířka a atypické rozměry si nechávají více zaplatit. My jsme naši výrobu nastavili tak, aby i nestandardní provedení např. do výšky dvou metrů nebyla přehnaně drahá a mohli jsme je dodat včas.
Kolik si lidé u vás vydělají?
Václav: Výrobní zaměstnanci pracují v úkole, takže záleží na jejich přístupu k práci. Výše mezd závisí na druhu činnosti, kterou pracovník provádí. Konkrétní částku nechci sdělovat, ale mzdy máme nastavené dle našich finančních možností. Snažíme se získávat dobré pracovníky, a tomu odpovídá nastavení mezd... Všichni zaměstnanci bez rozdílů pravidelně dostávají 13. platy.
Proč nedáváte sponzorské dary? Soudím tak alespoň podle toho, že vůbec nejste vidět v médiích při předávání šeků.
Václav: My se o darech příliš nezmiňujeme, proto o nich nikdo neví. Rozdali jsme však statisíce korun na povodně, do nemocnice, na sport, a na děti z oblasti z Černobylu, které byly na ozdravném pobytu v Jáchymově.
Prý jste nechtěně „sponzorovali“ i sběrnu barevných kovů?
Václav: Jeden zaměstnanec nám rozkrádal výrobky ze zinku, mosazi a mědi. Začali jsme proto chodit po všech sběrných surovinách. Vše jsme našli v Ostrově a celou záležitost oznámili policii. Škoda byla tehdy 270 tisíc korun.
Kdyby k vám přijel na návštěvu premiér Bohuslav Sobotka, co byste od něho chtěli?
Václav: Od vlády bychom rádi viděli snížení daňové zátěže. Mohli bychom pak více peněz investovat dle vlastního uvážení. Nyní odevzdáme velkou část státu, který s nimi hospodaří po svém. Určitou náplastí je alespoň čerpání evropských dotací. Jinak nám stát moc nepomáhá. Všechny vlády, ať levicové nebo pravicové, podporují obrovské nadnárodní podniky, kterým dávají daňové úlevy a pozemky zdarma. Nadnárodní firmy mají matky v zahraničí, kam odcházejí veškeré miliardové zisky a dividendy. A to je obrovská škoda. Pro stát by bylo určitě výhodné podporovat i menší a středně velké firmy s českým kapitálem.
Jak vidíte dnes výsledky vaší práce a vaše přání do budoucna?
Josef: Výsledkem naší dvacetileté tvrdé práce je dnes prosperující rodinná firma se stabilním kádrem zaměstnanců, vybavená moderními stroji a zařízením.
A ta přání do budoucna?
Václav: Aby firma dále prosperovala, nadále investovala do nových technologií, zaměstnanci byli spokojeni a my dva jsme to mohli ještě nějakou dobu sledovat zpovzdálí.
