„Na noru s liščaty mne upozornil můj kamarád a myslivec Miloš Fiala. Našel jsem si vhodné místo a obrnil se trpělivostí. Čekal jsem dlouho, ale nakonec to vyšlo. Mladé lišky se mi podařilo vyfotit,“ říká Pavel Černý.
Idyla ale podle něj netrvala dlouho. „Po chvíli si mne jedno lišče všimlo, vypísklo a všechna mláďata najednou zmizela jako pára nad hrncem. Místo, kde si před chvílí hrála, bylo najednou prázdné a tiché. Jen pár fotografií a zválená tráva byly důkazem, že se mi setkání s rezavými kráskami nezdálo,“ popisuje fotograf emotivní setkání s liščí rodinkou.
Jako bývalý myslivec ale ví, že liščí mláďata nemají na růžích ustláno. Většina myslivců vidí totiž v lišce největšího škůdce svého revíru a na potkání ji hubí. Proto také drží místo výskytu liščat v tajnosti.
Myslivci liščí nory i vybagrují
„Lišky mají těžký život. Sotva se narodí, už po nich myslivci jdou. Mláďata se často stávají obětí loveckých psů, někdy si myslivci dokonce vezmou na pomoc techniku a noru jednoduše vybagrují. To se mi ale příčí a to je i důvod, proč jsem s myslivostí před časem skončil. Podle mého názoru by se mláďata neměla pobíjet. Na lišky se chodí na podzim a v zimě, kdy už je lov alespoň trochu vyrovnaný a vyvážený,“ myslí si Černý.
Argumentuje rovněž tím, že i liška má v přírodě své místo. Dospělý jedinec denně spořádá přibližně tři desítky myší či hrabošů. Rezavá krasavice rovněž funguje jako lesní zdravotní policie. Živí se například uhynulými kusy nebo zvířaty, kterým se stal osudný střet s automobilem.
„Liška má obvykle několik nor. Jednu hlavní s mláďaty, kterých bývá od dvou do deseti, ostatní jsou rezervní pro případ nebezpečí, aby měla kam mláďata přenést,“ vysvětluje fotograf.
Právě v těchto dnech se mladá liščata vydávají prozkoumávat okolí svých domovů, hrají si a tehdy je možné je zahlédnout. „Přibližně od srpna se pak vydávají hledat vlastní teritoria. Přeji svým liškám hodně zdaru a to, aby se dožily dospělosti,“ dodává na závěr Černý.
