Jarmila Weinbergerová vyprávěla o hrůzách nacismu účastníkům dějepisné soutěže...

Jarmila Weinbergerová vyprávěla o hrůzách nacismu účastníkům dějepisné soutěže v Chebu. | foto: Martin Stolař, MAFRA

Pamětnice krutosti nacistů: Přežila jsem díky náhodě a štěstí

  • 3
Zažila řádění nacistů, koncentráky i pochod smrti. Teď o tom vypráví těm, kteří chtějí znát minulost. I to byl jeden z důvodů, proč Jarmila Weinbergerová jako pamětník válečných útrap přijela do Chebu povzbudit účastníky dějepisné soutěže.

Když má dvaadevadesátiletá Jarmila Weinbergerová z Karlových Varů odpovědět, čemu vděčí za to, že jako jediná z celé rodiny přežila útrapy holokaustu, takřka nezaváhá. „Byla to náhoda. Shoda šťastných okolností. Tehdy, když jsem stála nahá před Mengelem, který ledabylým pohybem ruky rozhodoval o životě a smrti, jsem měla štěstí. Byla jsem mladá a zdravá. A tak mi ukázal, že mám jít napravo. Často ale stačilo, aby měl člověk kopřivku nebo jen odřeninu a šel vlevo, na smrt,“ vzpomíná vitální žena na dobu v koncentračním táboře Osvětim, kam se dostala z terezínského ghetta.

Tady pracovala jako ošetřovatelka. Jako židovku ji totiž vyloučili z gymnázia a celá rodina se musela ze svého pražského bytu do Terezína přestěhovat. Na jaře 1942 byla předvolána k transportu. Za pár dnů už seděla v dobytčím vagonu a jela do Osvětimi.

Tady čekal na mladou dívku šok. Křik esesáků, vězni v pruhovaných hadrech, štěkot psů. Pár hodin po příjezdu jí na levé předloktí vytetovali evidenční číslo. A možná právě tehdy začal sled náhod, díky kterým ji nestihl osud lidí, kteří se z koncentračního tábora nikdy nevrátili. Jarmila v táboře dostala na starost děti. Hrála si s nimi, zatímco jejich matky těžce pracovaly.

Po čase si začala všímat, že do tábora stále přicházejí noví lidé, ale žádné další budovy se nestaví a z komínů se neustále valí černý dým. Tehdy pochopila, že tábor je vlastně místem, kde se čeká na smrt. Právě tady stanula před Mengelem. A měla štěstí. Přežila.

Z Osvětimi Jarmilu spolu s dalšími ženami opět v dobytčácích věznitelé převezli do pracovního tábora uprostřed lesů Christiandstadt, pobočky koncentráku Gross Rosen. Tady měla konečně pro sebe celou matraci. Ale práce tu byla nesmírně těžká a jídla bylo málo.

Poté, co se k táboru přiblížila fronta, Němci své otroky evakuovali. Byl únor a vězenkyně se daly na cestu, která později získala přízvisko pochod smrti. Šly ve dvojstupu tak dlouho, dokud se nenašlo místo vhodné k přenocování. Někdy to byla stodola, jindy seník, často však jenom promrzlá stráň.

A i tady zasáhla náhoda. V jednom ze statků, kde vězni nocovali, krmila selka prasata vařenými bramborami. Jarmile a několika dalším se podařilo nějaké brambory z koryt ukrást. Dodnes vzpomíná, jaká to byla lahůdka.

„Kromě štěstí to ale byli i přátelé, kteří mě drželi naživu. Jednou, když jsme z jakési stodoly odcházeli, udělalo se mi nevolno a omdlela jsem. Tehdy mě moje dvě kamarádky vzaly mezi sebe a držely mne, dokud jsem se neprobrala. Kdybych tenkrát padla na zem, kulka by mě neminula,“ myslí si Jarmila, která po strastiplném pochodu došla až do Chebu.

Tady je věznitelé opět nacpali do dobytčích vagonů a vezli do tábora v Bergen-Belsenu. Vězňům však nedali ani kapku vody. Spousta zesláblých žen během transportu zemřela žízní. Ale i tady měla Jarmila štěstí. Když v půli cesty vlak zastavil, aby vězni z vagonů vytahali mrtvé, zbytky sněhu jí pomohly přežít.

„Osvobození tábora Bergen-Belsen si vůbec nepamatuji. Byla jsem v bezvědomí, měla jsem těžkou formu skvrnitého tyfu,“ vysvětluje. Ale uzdravila se a po čase se vrátila zpět domů, do Prahy. To, co na ni zde čekalo, však překonalo ty nejhorší představy. Všichni příbuzní byli po smrti. Zůstala sama.

„Bylo to těžké. Někdy se mi zdálo, že je to horší, než když jsem byla v koncentráku. Ale i tady pomohli přátelé. Moje kamarádka Květa, se kterou se přátelím od 11 let, mi poskytla náhradní domov. Díky tomu jsem mohla dokončit gymnázium a poté vystudovat medicínu. S Květou, která žije v Plzni, se dodnes pravidelně navštěvujeme. Jednou měsíčně jedu já tam nebo ona do Karlových Varů,“ dodává Jarmila Weinbergerová, která jako lékařka pracovala v Karlových Varech až do svého důchodu.