Michelangelův David stojí ve florentské Akademii. V chebském divadle vidí diváci jen promítaný obraz sochy.

Michelangelův David stojí ve florentské Akademii. V chebském divadle vidí diváci jen promítaný obraz sochy. | foto: Wikimedia Commons

Herce ohromuje mramorová socha Davida. Vidí ji ale jen diváci

  • 0
Nebývá zvykem, aby diváci sledovali hru nikoli z hlediště, ale přímo z pódia. Přesně to se děje v případě jednoaktovky V Davidově rouše amerického dramatika Terrence McNallyho, uváděné v chebské scéně „za oponou“.

Lidé sedí na pódiu Západočeského divadla v Chebu, postaveném v zadní části jeviště. V jeho přední části sledují herce v rolích tří turistů a jejich průvodkyně. Místo, kde obvykle příchozí sedí, se stalo prostorem muzea La Galleria dell’Accademia ve Florencii.

Aby změn nebylo málo, herci stojící čelem k divákům obdivují sochu Michelangelova Davida, kterou vidí jakoby za zády diváků. Tam ovšem není nic. Obraz sochy Davida mají diváci před sebou, je promítán na zadní stranu hlediště.

V Davidově rouše

Západočeské divadlo Cheb

  • lze ji vidět například 30. 12. od 17 hodin
  • je první ze dvou aktovek Terrence McNallyho uváděných pod názvem Stendhalův syndrom
  • autor, netající se homosexualitou, napsal zatím 33 her, devět muzikálů, 3 opery a sedm filmových scénářů
  • v Česku patří k nejznámějším jeho muzikál Donaha!

„Ve hře vystupují jen čtyři postavy, což by napovídalo, že potřebujeme komorní prostor, na druhou stranu se všechno odehrává v monumentální galerii, což zase vyžaduje něco vzdušného, sošného, vysokého. A takovým prostorem je divadlo samo. Takže volba „za oponou“, diváci čelem do okrouhlého hlediště a herci na forbíně zády k hledišti, byla úplně přirozená,“ vysvětluje režisér a umělecký šéf Západočeského divadla v Chebu Zdeněk Bartoš. Připravit provizorní hlediště trvá dvě hodiny.

Má režie v prostoru „za oponou“ nějaká úskalí? „Nemá to ani úskalí, ani výhody, je to úplně normální práce jako jindy, jde jen o to, definovat ten prostor, co představuje, k čemu slouží, kudy se tam vchází a kudy z něj ven. Jedině snad by měli herci dávat pozor, aby nespadli pozadu do první řady,“ lakonicky shrnuje Bartoš.

V nadsázce vyjádřenou obavu, jestli z herců nevytváří tak trochu schizofreniky, když obdivují sochu, kterou vlastně nevidí, nijak nevyvrací. „Ano, vytvářím, zcela záměrně. Šílený herec, dobrý herec. Navíc hrozí, že kdyby se dívali reálně na sochu Davida, zachvátil by je Stendhalův syndrom, nebo by se příliš rozkochali, a představení by nedohráli. Ať se kochají diváci. A není hezké, když jsou herci natolik sugestivní při obdivování něčeho, co tam reálně není, že tomu diváci uvěří?“ odpovídá režisér Bartoš otázkou.

Herci se stihnou pohádat, usmířit i plácnout spoustu banalit

Jak připomíná, v tomto případě této hry jsou čtyři postavy, tři američtí turisté a jejich kosmopolitní průvodkyně, konfrontováni s originálem Michelangelovy sochy Davida ve florentské Gallerii dell’Accademia.

„Půvab hříčky je založen mimo jiné na tom, že něco postavám běží hlavou, něco jiného však vysloví nahlas. Během návštěvy muzea se stihnou pohádat, usmířit, sdělit své názory nejen na umění, plácnout spoustu banalit a zase je korigovat, to vše tváří v tvář geniálnímu plodu lidského ducha. V Davidově rouše tak mimo jiné ukazuje, že umění má schopnost nejen přinášet individuální zážitek, někdy až za hranicí běžného vnímání, ale také spojovat zcela rozdílné lidi,“ říká Bartoš.

A právě svérázná trojice turistů obdivujících Davida zaujme také tím, o jak rozdílné lidi jde. „Proto ta hra funguje, protože někoho, jako je Lana, Leo, pan profesor nebo Bimbi, vždycky rozpoznáte ve skupině jiných lidí. Přece i ve škole má každá třída šprta, krasavici, třídního šaška nebo průšviháře,“ poznamenává představitelka Lany Pavla Janiššová.

Kauza žvýkačka vychází ze skutečnosti

Zajímavým, a navíc nikoli samoúčelným detailem je „kauza“ žvýkačka, kdy se herec Jan Jedlinský přilepí rukou ke žvýkačce na spodku lavičky, kterou tam krátce předtím „odložil“ jeho kolega Pavel Richta.

Při čekání v dlouhých frontách na zhlédnutí mistrovského díla nudící se turisté skutečně oblepují muzea ve Florencii žvýkačkami a podepisují se na památku. Město se dlouhodobě hádá se státem, který v muzeích vybírá, aby mu dal víc peněz na údržbu.

Režisér Bartoš dodává, že s nápadem, aby se herec Jan Jedlinský přilepil ke žvýkačce, přišli sami herci.

„Každý výkon, který má v kontextu hry smysl a je funkční, nemůže být nezvyklý, a většinou není třeba herce přesvědčovat. Úskalí nastává, když chybí motivace a herec neví nebo nechápe, proč tu či onu akci dělat. Už jsem nutil herce rozbíjet si o hlavu syrová vejce, herečku, aby na jevišti předstírala porod, jinou herečku, aby přelezla z balkonu na balkon jen po ramenou svých kolegů. Každou chvíli posouváme limity,“ komentuje Zdeněk Bartoš.

Jak to vidí sám herec? „Kolegova žvýkačka mně vůbec nevadí. Většinou ji nestačí vyžvýkat natolik, aby už nebyla dobrá. Pokud jde o pocit v prstech, je to docela příjemné. Horší chvíle jsem zažil třeba právě při premiéře Davida, kdy se mně na ruce otevřela řezná rána. Krájel jsem toho dne šunku na raut a jsem velice šikovný. Než jsem si toho všiml, byl notně poskvrněný kostým, boty, obě ruce, podlaha. Připadal jsem si jako řezník,“ vzpomíná Jedlinský.