Když šestatřicetileté Chebance krátce po narození syna Nicolase lékaři oznámili, že její dítě krvácí do mozku a možná nepřežije, zhroutil se jí svět. Po úspěšné operaci se zas chlapci začal nadměrně tvořit mozkomíšní mok. Tekutina tlačila na mozková centra a hrozil další kolaps.
Následovala nová operace, při které lékař dítěti vložil do těla trubičku s miniaturní pumpou. Ta přebytečný mok odsává a odvádí z hlavy do žaludku. Následky těžkých komplikací a mozkové obrny si malý Nicolas, který za pár měsíců oslaví třetí narozeniny, nese dodnes. Na pravou stranu těla je ochrnutý.
Do roka jen ležel, sedět začal v 18 měsících a od dvou let se pohybuje po kolenou. Postavit se nemůže. Svaly na pravé polovině těla jsou vinou obrny v křeči.
Všechno to začalo při porodu
„Když jsem jako diabetička jela rodit na specializované pracoviště do Plzně, věděla jsem, že mě čeká císařský řez. Porodník ale rozhodl jinak. Nakonec jsem rodila přirozeně. Malému se však na svět nechtělo, proto lékař použil jakýsi zvon, který se přisaje na hlavičku novorozence a vytáhne ho ven. Možná kdybych tehdy trvala na císařském řezu, mohlo být všechno jinak,“ povzdechne si Ivana Ublová a něžně pohladí po tváři synka, který vedle ní spí v kočárku.
„Po porodu to bylo těžké. Neměla jsem ani čas dojít si k lékaři, na nákup, na úřady. Prognózy odborníků byly děsivé. To, že se Nicolas hýbe, je jen díky tomu, že s ním od šesti měsíců jezdím po rehabilitačních ústavech. Sama s ním cvičím nejméně čtyřikrát denně,“ vypráví Ivana Ublová.
Maminka vyhledala odbornou pomoc navzdory názoru některých lékařů, že rehabilitovat speciální ergoterapií by děti měly od tří let.
„Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by měl Nicolas plakat co nejméně. Nesmíme proto cvičit takzvanou Vojtovou metodou, která bolí. Hledáme taková rehabilitační centra, kde cvičí jiným způsobem. Byli jsme už v Klimkovicích, v Janských Lázních, v Teplicích. Jezdíme na specializovaná pracoviště do Plzně, Prahy i Brna,“ vypočítává Ublová.
Lékaři se na vhodné léčbě neshodnou
Vadí jí rozporné názory lékařů. Zatímco jeden doporučuje operaci, druhý od ní zrazuje a preferuje jinou léčbu. „V rámci terapie jsme podstoupili například léčbu botoxem. Tato látka by měla pomoci uvolnit křečovitě sevřené svaly, aby se Nicolas mohl postavit na pravou nohu a začít chodit,“ vysvětluje.
Jenže ani tady vše neproběhlo hladce. Zatímco v jedné nemocnici látku Nicolasovi píchli, v druhé se zhrozili, že dítě nemá ortézu. „Dostala jsem vynadáno, jaká to jsem matka, když nevím, že po aplikaci botulotoxinu se musí noha fixovat ortézou. Jenže mně to opravdu nikdo neřekl,“ krčí rameny Ublová. A podobných nesrovnalostí je prý víc.
„Uvědomíte si, že sama bez cizí pomoci nedokážete nic. Syn potřebuje auto k návštěvě lékařů, kvalitní neurorehabilitaci, bezbariérový byt, rehabilitační pomůcky, speciální kočárek. Co bude dál, nevím. Je to o tom naučit se žít se strachem, jakou cestou se dát, nic nezanedbat. Musím ale bojovat, věřit a usilovat. Velmi si vážím organizací, spolků a nadací, které umějí podat pomocnou ruku,“ vypráví.
Zdá se, že se na Ivanu konečně usmálo štěstí. „Balzámem na duši je pro mě zjištění psychologů, že intelektu se poškození nedotklo, anebo jen mírně. Vypadá to, že se školou Nicolas problémy mít nebude. Pokud to bude možné, ráda bych, aby si na několik hodin vyzkoušel školku. V Chebu je od loňska církevní mateřská škola, kde bychom to mohli v budoucnu s pomocí asistenta zkusit,“ plánuje žena.
Ivana Ublová s buldočí vytrvalostí bojuje o to, aby měl její Nicolas vyhlídky do budoucnosti co nejlepší. „Urazili jsme obrovský kus cesty. A já pevně věřím, že můj syn jednou do školy dojde sám. A po svých,“ doplňuje Ivana Ublová.
