"Soutěžili jsme v čtyřčlenných národních týmech. Na olympiádu do Japonska přijelo 126 soutěžících z dvaatřiceti států," říká Jan Kozák.
Celkový součet bodů mu vynesl bronz. Už vloni se z českého kola probojoval do mezinárodního klání, které se konalo v Kolíně nad Rýnem. A proto prý byla šance, že se podívá také do Japonska, poměrně velká. "Olympiáda trvala pět dní a náš tým pak ještě deset dní cestoval po Japonsku," líčí.
Mladí znalci geografie toho prý chtěli vidět hodně, vzhledem k tamním rychlostním limitům toho ale moc nestihli.
Po Japonsku autem? Maximálně šedesátkou
"Cestovali jsme autem, jenže nejvyšší povolenou rychlostí mezi městy je šedesát kilometrů v hodině, ve městě pak čtyřicet," vypráví Jan Kozák.
Geografové si tedy projeli alespoň střední část největšího japonského ostrova Honšú, který je sedmým největším a druhým nejlidnatějším ostrovem světa. Znát to prý bylo, neboť lidí na jeden metr čtvereční je tam opravdu dost a nikde není volný ani kousek místa. V obytných čtvrtích, kde chyběl jediný dům, byla alespoň rýžová pole.
"Viděli jsme ale hodně přírodních krás, velmi vysoké hory včetně Fudži, mnoho tamních historických památek a samozřejmě Tokio, kam nás zavedla také cesta na letiště," říká. Japonsko se prý nedá s Evropou vůbec srovnávat, protože je to zcela jiný svět. Tamní obyvatelé jsou velice ochotní, což by podle Jana Kozáka neuškodilo ani mnohým Čechům, kteří by se v tomto směru mohli od Japonců učit. S čím však mladí studenti zápolili, byla japonská angličtina.
Angličtina je pro Japonce nesmírně těžká
"Museli jsme se s nimi dorozumívat zejména rukama a nohama. Angličtinu se sice snaží učit, ale je to pro ně nesmírně těžké. Je to jazyk, s nímž prostě mají problémy. "Dokonce ani řada organizátorů olympiády toho anglicky moc nenamluvila, takže nám chvíli trvalo, než jsme se na některých věcech potřebných v soutěži vůbec domluvili," popisuje student.
Na Honšú jej nejvíc zaujaly automaty, které stály na každém rohu. Kdyby nabízely pouze pití, Evropan by se nad tím zřejmě nepozastavil, ony byly ovšem také na defibrilátory. "Zřejmě jsou tam kvůli tomu, jak japonská populace stárne, a oni mohli pomáhat na ulici kolabujícím starým lidem. Podle toho, kolik automatů na defibrilátory tam bylo, soudím, že Japonci jsou odborníky na poskytování první pomoci," směje se Jan Kozák.
Když už studenti do Japonska zavítali, snažili se alespoň něčemu přiučit. Zejména kolegové chebského geografa jsou prý velcí japanologové. "Jednou k nám do pokoje vlezl šváb, tak jsme ho zabili. Kluci pak nechali uklízečce na pokoji vzkaz v japonštině, takže se paní asi pobavila, neboť tam stálo: Včera přijít šváb k nám na pokoj, prosíme uklidit velmi," popisuje Jan Kozák.
Pokud by měl možnost podívat se do Japonska znovu, prý by zřejmě neváhal. Jen by zvolil ještě některou z jeho jiných částí. Coby gymnazista se tam však už nepodívá. Za pár týdnů totiž nastupuje do prvního ročníku ČVUT a bude se věnovat studiu informatiky. "Geografii studovat nebudu. Je zajímavé, že když jsem se bavil s ostatními, ani oni v ní pokračovat nechtějí," říká Jan Kozák. Proč, to ale neví. Možná prý proto, že geografie není tak perspektivní obor.
