Alena Švehlová jako průvodkyně na Bečově.

Alena Švehlová jako průvodkyně na Bečově. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Z průvodkyně na Bečově je teď i členka armádních záloh

  • 0
Pro průvodcování je nezbytná hlavně absolutní trpělivost, říká Alena Švehlová, průvodkyně na hradu a zámku Bečov nad Teplou. Letos na jaře se však rozhodla svou činnost na krátký čas přerušit, aby se mohla postavit před svou osobní výzvu – absolvovat vojenský výcvik.

Zajímala vás historie odjakživa?
Během dětství se ve mně moje maminka – výtvarnice – snažila vzbudit zájem o umění. Já jsem si ve chvíli, kdy se člověk začne rozhodovat tak trochu sám za sebe, vybrala jinou cestu, a to sport. K němu se pak časem paradoxně připojil i zájem o památky a historii, ovšem teprve se studiem vyšší odborné školy cestovního ruchu. Již mnoho let odpovídám, že mými největšími koníčky jsou sport a památky.

Jak dlouho již na Bečově provázíte? Pracovala jste předtím i na jiných hradech a zámcích?
V Bečově jsem od listopadu 2002 dosud s přestávkou na rodičovskou dovolenou. Předtím jsem brigádně pracovala jako průvodkyně a pokladní na zámku Nebílovy na jižním Plzeňsku.

Alena Švehlová

Narodila se roku 1981 v Karlových Varech
Vystudovala Vyšší odbornou školu cestovního ruchu v Karlových Varech a Univerzitu Karlovu, Fakultu tělesné výchovy a sportu
Od roku 2002 provází na hradu a zámku Bečov nad Teplou
V roce 2017 absolvovala základní vojenský výcvik

Co všechno musí člověk umět, aby se mohl stát průvodcem?
V první řadě nesmí mít zábrany prezentovat před větším počtem osob a musí být komunikativní. A vzhledem k faktu, že průvodcování je především práce s lidmi, tak nezbytností je abnormální trpělivost. Při vstupním školení vždy říkám, že průvodce musí neustále vzbuzovat dojem, že ho ta práce nesmírně baví, je plný elánu a nadšení, vypadá odpočatě a svěže, i když ve skutečnosti jde již tu samou prohlídku po šesté, má toho plné zuby a sotva plete nohama. Všechno ostatní se dá naučit za předpokladu, že je chuť se učit. Není tedy rozhodně nutné, aby člověk, který chce provázet, byl studentem historie, naopak na Bečově se schází skupina průvodců sestávající z lidí různého zaměření a věku, od studentů, učitelů, historiků, právníků, inženýrů až po například aktivní důchodce.

Padají při prohlídkách dotazy, které by vás ještě překvapily?
Ano, i přes poměrně dlouhou praxi mne stále některé dotazy překvapují. Při některých z nich je nutné se obrnit právě onou zmiňovanou trpělivostí, neboť návštěvníci jsou schopni se, často v dobré víře, ptát někdy na naprosté banality.

Co vám osobně připadá na Bečově nejzajímavější?
Nejsou to jednotlivosti, ale spíše soubor zajímavostí a krás. Terén a jeho členitost, údolí řeky Teplé vedoucí do Karlových Varů a Mariánských Lázní lemované příkrými zalesněnými svahy, řídké osídlení oblasti, převaha čisté přírody, historie a architektura dokládající vývoj města, tajemná místa – šibenice, místo bývalé hrobky BeaufortSpontin, procházky otevřenou krajinou, ale též procházky upravenými cestami, zejména v místní botanické zahradě, vyhlídky, malebnost městečka, atmosféra.

Kdy přesně vás napadla myšlenka vydat se na vojenský výcvik?
Asi odjakživa cítím silný vztah k naší vlasti, ctím místo, kde jsem se narodila, jazyk a tradice mého domova. Jak člověk stárne, začne si klást otázky, zda není možné udělat pro společnost něco více. Po pravdě řečeno nikdy jsem se o vojenství nezajímala, tedy jsem ani aktivně nic z této oblasti nevyhledávala. O možnosti stát se aktivní zálohou jsem se dozvěděla od kamarádky a zároveň kolegyně, jejíž syn je aktivní zálohou. Zaujalo mě to. Po dohledání dalších informací a za podpory mnohaletého poslechu „Příběhů 20. století“ jsem věděla, že to je to nejlepší, co mohu pro tento státeček a jeho obyvatelstvo udělat. Navíc pro mne výcvik představoval i svého druhu výzvu, nejen fyzickou, ale také duševní – jakým způsobem budu reagovat na zcela nové armádní prostředí, jak si poradím v převážně mužském kolektivu, zdali zvládnu odloučení od rodiny. Obě výzvy jsem dle svého mínění úspěšně zdolala, fyzicky se mi dařilo celý výcvik zvládnout a v oblasti mezilidských vztahů jsem i přes relativně krátkou dobu trvání uzavřela pevná přátelství a vazby posílené společným intenzivním prožitkem. Budu ráda, když se naše četa bude i nadále vídat i mimo armádu.

Průvodcování a vojenský výcvik, v čem to jde dohromady?
Jde a nejde. Samozřejmě jako průvodce jste zvyklí mluvit a vést skupinu, jako voják, zvláště na základním výcviku, jste v opačné roli, většinou mlčíte a plníte rozkazy. Ale právě z toho důvodu vás může výcvik obohatit i pro praxi v jiném oboru, poskytuje totiž odstup, jiný pohled. Osobně mi je jako sportovci bližší život vojáka.

Myslíte si, že by základní vojenský výcvik měl absolvovat každý?
Ano, myslím, že by měl. Ony se dnes hodně zapomínají i takové ty jednoduché věci, které výcvik zejména mladým lidem automaticky přináší – od těch obecných jako je řád a pořádek, až po ty praktické jako čtení v mapách, udržování svých věcí v čistotě a perfektním stavu či schopnost poskytnout první pomoc.
Kromě tohoto pohledu je zde ovšem ještě jeden aspekt – kdo jiný by navíc měl bránit naši zemi a pomáhat jejím obyvatelům v případě nouze nežli my, Češi? A není lepší, když je nejhůř, se alespoň pokusit aktivně pomoci, než neudělat vůbec nic? Vojenský výcvik mě obohatil zejména v rovině vnitřního sebeuspokojení. Teď vím, že když bude potřeba, mohu být našemu státu a jeho obyvatelům prospěšná, mohu opravdu aktivně přispět.

Čemu byste se ráda věnovala v budoucnu?
Člověk míní a... Každopádně moji nejbližší budoucnost vidím se spokojenými hosty ubytovanými v historickém objektu vily Komtesa, kterou se momentálně s mým partnerem snažíme v Bečově rekonstruovat.