Perníku a jeho zdobení se věnuje už více než tři desítky let. Možná právě proto patří její výtvory k ozdobám, které, ač jsou jedlé, je prostě škoda jednoduše sníst.
„Péct perníčky jsem začala, když byly děti malé. Do školky se tehdy nosilo před Vánocemi cukroví nebo právě doma upečené tvary z perníku. Já je navíc zdobila polevou z cukru a bílků. A protože jsem měla kamarádku Evu, se kterou jsme stále něco vymýšlely, přišly jsme po letech zkoušení na to, jak perníkové těsto i zdobení dotáhnout téměř k dokonalosti,“ vypráví perníkářka, která vnímá celý proces vytváření perníčků jako relaxaci.
Pracuje totiž jako kadeřnice a tak se v práci dozví řadu příběhů, které někdy nejsou právě veselé. „Já tyhle věci dost citlivě vnímám. A právě při pečení a zdobení si odpočinu a uklidním nervy. Na nikoho nemluvím, nikdo po mně nic nechce. Pro mě je to skvělá terapie. Někdo plete, jiný vyšívá nebo háčkuje. Já to všechno sice umím, ale moje srdeční záležitost jsou perníky,“ vyznala se žena, které pod rukama vznikaly dárky pro zákaznice a přátele, později její dílo mohli lidé obdivovat třeba na Karlštejně.
„Pak mne oslovilo chebské infocentrum, zda bych nechtěla dělat dětem lektorku na zdobení perníčků v předvánočním období a také před Velikonocemi. Později se s nabídkou spolupráce ozvali i z muzea Cheb. Díky Mileně Pečárkové, která má v muzeu na starosti práci s dětmi, se ta spolupráce docela rozvinula. Třeba když muzeum pořádalo příměstský tábor a mluvilo se o Valdštejnovi, tak jsem vykrajovala klukům meče a štíty, holčičkám jsem zas připravila princeznovské šaty. Děti si pak perník samy ozdobily,“ vzpomíná Ilona Lazúrová.
Se sháněním formiček nemá problém, když nějakou nemůže koupit, šikovný přítel jí potřebný kus vyrobí. Na první rok, kdy vystavovala a prodávala svá dílka na adventních trzích v muzeu, však nevzpomíná moc ráda. „Byla to docela katastrofa, po dvou hodinách jsem už neměla co prodávat. Vůbec jsme nepočítala s tím, že bude o perníky takový zájem,“ doplňuje.
Ručně a s láskou
Její perníky patří mezi vyhledávané vánoční dárky možná i proto, že je dělá od začátku do konce ručně, poctivě a s láskou. Recept na perník má po babičce. Dlouholetou praxí jej ještě vylepšila, takže se těsto netrhá, nejsou v něm bublinky a navíc úžasně chutná.
„Někdo do těsta přidává kakao, já dávám jen koření. V původním prastarém receptu kakao také není, tam je vše založeno jen na medu a mouce, dokonce se tam tehdy nepřidával ani cukr. Také je důležité říct, že perník by se neměl péct hned po zadělání. Ale pozor, těsto nesmí do lednice. Odpočívat by mělo při pokojové teplotě, protože pořád pracuje. Já to dělám tak, že čerstvě zpracovanou hmotu zabalím do fólie a nechám na vhodném místě několik dnů odpočívat. Každý den ji ale musím z folie vyjmout a znovu propracovat. Když tak pátý den začínám péct, každý tvar před tím, než ho dám do trouby, pohladím. To aby na něm nezůstala mouka a aby se lesknul. Také není dobré troubu předčasně otevírat. Že je hotovo poznám podle oka. Ani zdobit není radno hned, perník se musí nechat několik dnů vydýchat,“ prozradila perníkářka několik svých tajných fíglů.
Ale ani udělat správnou polevu není jednoduché. Cukr je třeba pečlivě několikrát prosít přes nejjemnější sítko a po smíchání s bílkem opatrně třít, aby se do hmoty nedostalo příliš vzduchu. Vzduchové bublinky totiž způsobí, že ornamenty z perníku brzy opadají. Také je třeba šetřit s citronem při ředění směsi.
„Pokud se přidá moc šťávy, poleva neschne a lepí se,“ vysvětluje perníkářka. Ta kromě Vánoc peče perníky už také na Velikonoce a dokonce i na svatby.
„Teď se to docela rozmohlo, snoubenci přijdou a chtějí perníčky ozdobené vybranou barvou nebo s nápisy pro nejbližší rodinu či zasedací pořádek. Já ale nejraději zdobím klasickou bílou polevou. Ta má podle mého své kouzlo, podobně jako čerstvě napadaný sníh. Takové perníčky jsou nejkrásnější,“ dodává Ilona Lazúrová.
