Vydal již několik povídkových knih, před třemi lety poté světlo světa spatřil i jeho první detektivní román Letargie.
Nyní se v regálech znovuotevřených knihkupectví objeví i jeho druhý román s názvem Nezbytná opatření. Spisovatel prozrazuje, kde bere inspiraci při psaní, proč lidé rádi detektivky čtou a jak náročné je živit se psaním v časech koronaviru.
Váš první román se odehrává přímo v Karlových Varech. Kam jste umístil děj Nezbytných opatření?
Zůstávám věrný Karlovým Varům, jen jsem tentokrát trochu expandoval a zatáhl do příběhu i bližší okolí. Jsou dva hlavní hrdinové, každý z nich má vlastní prostředí, ale Vary samozřejmě pořád vedou, v tomhle směru jsem trochu tvrdohlavý.
Kolem čeho se bude točit děj druhého románu?
Základními osami příběhu jsou dvě linie. Na jednom místě se snaží postřelený právník přijít na to, kdo ho ohrožuje, na tom druhém forenzní fonetik zkoumá nahrávku z místa činu, kde se udála dvojitá vražda. Obě linie se pochopitelně protnou, to snad neprozrazuji příliš, takže je jen otázkou, kdy a za jakých okolností.
S hrdiny Letargie se tedy rozloučíme?
Ale to vůbec ne, na to mi moc přirostli k srdci. A myslím, že to je znát právě v téhle knize, kde se jedna z postav z Letargie mihne. Nový příběh se Sašou Krausem dokončuju, líbí se mi, kam se posunul po konci knihy, ale momentálně žiju hlavně Nezbytnými opatřeními a světem forenzní fonetiky.
Kde berete inspiraci při popisu vnitřního fungování policie či zločineckého podsvětí? Musíte své knihy s někým například konzultovat?
Mám kamaráda policistu. Nejchytřejšího chlapa na světě, je to chodící policejní lexikon. Kdykoli mu zavolám a zeptám se ho na nějaký problém nebo téma, zasype mě informacemi. Knížky s nikým konzultovat nemusím, ale samozřejmě chci. Přece bych nevypustil do světa něco, u čeho by si lidi klepali na čelo. Bohužel nejsem bývalý policista jako Martin Goffa, takže několikrát měřím a jednou řežu.
Máte přehled o tom, kolika lidem se nakonec Letargie dostala do rukou?
Myslím si, že to nemá žádný autor a ani se po tom nepídím. Píšu a svoje myšlenky a zápletky předávám čtenářům, oni je pak sdílí mezi sebou, a kam až je vítr zavane, se můžu jen dohadovat. Já jsem rád za každý ohlas, recenzi nebo kritiku, ale podle nich si zářezy nedělám.
Kam se Antonín Mazáč od doby vydání svého prvního románu posunul?
Antonín Mazáč se trochu zabydlel v literárním a nakladatelském světě a je mu tam dobře. Stal se šéfredaktorem povídkového časopisu Sententias, pravidelně porotcuje v Ceně Jiřího Marka o nejlepší detektivní knihu roku, poznal spoustu skvělých lidí a spousta skvělých lidí poznala jeho. Snaží se užívat si v detektivním světě, už tolik nebojuje o své místo, chňape po věcech tak, jak mu přicházejí pod ruku. A je mu dobře.
Stihl jste v mezidobí napsat a vydat i třeba nějaké drobnější povídky nebo si odskočit i do jiného žánru?
Loni jsem se trochu odklonil a vydal horor. Ale jen elektronicky, snažím se tyhle svoje vedlejší choutky držet na jiné větvi. Jsou to takové samorosty, momentální nápady. Budu rád, když si najdou fanoušky, ale jsem detektivkář srdcem i duší a zatím na tom nehodlám nic měnit.
Jak dlouho jste na Nezbytných opatřeních pracoval?
Pracoval jsem na nich čtyři měsíce. Plus minus půl roku, když vezmu nápad, který mi klíčil v hlavě, a já ho tam nechal převalovat, a práci mé dvorní betačtenářky, díky níž jsem toho musel hodně předělávat. Ale to jsou radosti, to k tomu patří.
Proč je detektivní žánr u čtenářů tak oblíbený?
Přece proto, že je tak úžasný a fantastický. Platí to i u hororů. Lidi ví, že to je strašidelné a v některých případech i třeba nechutné. Ale oni se rádi bojí, nemůžou si pomoct. Nějak ten adrenalin musí vyplavovat a u žehličky nebo vaření to jde hodně pomalu. Detektivní žánr je zavede do světa, který neznají – a nejspíš ani poznat nechtějí – protáhne je jím, trochu namočí, ale neporušené vyvede ven. Je vzrušující se o někoho smyšleného bát a fandit mu. Já to tak vždycky měl. Když nemůžete jít spát, protože prostě musíte zjistit, kdo vraždí, tak víte, že jste ve správném žánru. A dobře napsaném.
Co musí správný spisovatel detektivního žánru vlastně všechno ovládat?
Český jazyk, umění přirozené konverzace, policejní práci, musí mít fantazii a plastickou představivost pro tvorbu zápletek. A musí psát a psát a psát. Bez tréninku jde všechno hůř a bez pravidelného publikování čtenáři rychle zapomínají.
Jak moc jste byl jakožto spisovatel zasažen koronavirovou krizí?
Koronavirus mi dal víc času na psaní, ale taky nejistotu, jestli budou nakladatelství schopna vydávat. Finance teď budou chybět všude, málokdo bude chtít riskovat. Ale tyhle dopady, pokud přijdou, pocítíme později. V tuhle chvíli je to spíš jen spousta času, se kterým se snažím nějak produktivně naložit.
Antonín MazáčPochází ze západočeského Chodova. Tam začaly i jeho první spisovatelské krůčky, se kterými přišla i láska k americké drsné detektivní škole. První literární zkušeností byly účasti v regionálních soutěžích, ale také spoluúčast na povídkové knize Hledá se autor bestselleru – povídky 2011 pod záštitou nadace Centrum Paraple. V současné době se věnuje především psaní románů, má pod záštitou literární soutěž Česká lupa a úzce spolupracuje s AIEPem, českou sekcí autorů detektivní a dobrodružné literatury. V roce 2014 autorovi vyšel v nakladatelství Beletris triptych detektivních novel Noční tep, následovala kniha Křest ohněm a po ní detektivní román Letargie (2017, Plus). V roce 2019 žánrově odbočil hororem Tři kříže. Letos se vrací do detektivních vod thrillerem Nezbytná opatření. |
Posouval se nějak termín vydání Nezbytných opatření?
Posun oproti původnímu termínu vydání nebyl nijak drastický, nakonec jsme se opozdili o nějaké tři týdny. Mrzutosti jsou spíš s doprovodnými akcemi a detaily ohledně prezentace. Člověk neví, jestli má připravovat plakáty, protože netuší, kdy budou otevřená knihkupectví a knihovny, ruší se křest a různá čtení nebo se posouvají jejich termíny... Zkrátka celá ta atmosféra nejistoty je nepříjemná. Ale tak to máme všichni. Prodavač nebo spisovatel. Těch několik týdnů jsme si protrpěli všichni, tak teď jen nezbývá doufat, že bude návrat do normálu co nejkratší.
Myslíte si, že prodej knihy bude krizí ovlivněn?
Prodej knih už je ovlivněn. Bude ovlivněno především vydávání nových knih. Jde o to, jak bude které nakladatelství zasaženo. Ono je sice krásné, že je internet, alespoň díky němu můžou nakladatelé okamžitě reagovat a apelovat na čtenáře. Objednat se dneska dá cokoli, ale pořád jsou tu dvě početné skupiny lidí. Jedna si ráda knihy ohmatá a prohlídne, a to jim internet neumožní. A ta druhá internet nemá nebo ho dostatečně neovládá.
Kdysi jsem se ptal táty, proč chodí do sázkové kanceláře, když si může natipovat tiket z pohodlí domova s papučemi na nohou. A on mi řekl, že je stará škola, že chce mít v ruce lístek a tužku a probrat s kamarády osobně výsledky a všechno okolo toho. S knihami je to stejné, staré školy jsou všude.
Jaké další cíle si ve spisovatelské dráze kladete?
Já o svých cílech nerad mluvím. Mám v hlavě nějakou vizi – koneckonců jsem nezačal publikovat proto, abych se spokojil s jednou knihou a oháněl se tím, že jsem spisovatel, ale připadám si pak nabubřele. Jenže spisovatelské povolání je jako každé druhé. Když vás má živit, musíte se mu věnovat naplno a musíte to dělat dobře. A na vysoké úrovni. Pro mě je tou úrovní televize, rád bych viděl jednou svoje hrdiny pobíhat po obrazovce. Ale k tomu vede dlouhá cesta a Antonín Mazáč je jen jeden z autorů v dlouhé frontě.
Jestli na mě někdy přijde řada, budu mít úsměv od ucha k uchu a pokorně šoupat nohama, protože budu vědět, že se opravdu sny můžou splnit, když má člověk – při snění paradoxně – doširoka otevřené oči. Do té doby budu osobně děkovat každému čtenáři, že drží českou detektivní školu nad vodou.
