Určitě to není práce, u které by si dva kolegové mohli popovídat o knihách, filmech sportu či o ženách. I když by na to měli času dost. Ale v okamžiku, kdy se kabinou motorového univerzálního vozíku rozezní zpěv hned tří motorů, to na na velké rozhovory není. Proto musí být posádky, které se s frézou starají o sjízdnost kolejí v regionu, sehrané tak, aby si rozuměly i beze slov.
Metr sněhu není problém
„Nejradši jezdím v noci. To má ta naše práce i romantický nádech. Odletující sníh nasvícený světly vypadá efektně,“ říká o své práci Vlastimil Cibulka, „fíra“ univerzálního vozíku. Společně s kolegou Radkem Šlajsnou se ve středu postarali o to, aby byla i první kolej u perninského nádraží použitelná.
Než začali, pokrývala ji až metrová vrstva sněhu. Sehraná posádka si s ní ovšem poradila. I když ne bez problémů.
„Tak já couvnu,“ upozornil Vlastimil Radka v okamžiku, kdy se vozík už poněkolikáté v jednom místě zadrhnul. Couvání ovšem nebylo jednoduché. Vozík ze dvou stran brzdily sněhové bariéry. Pro zkušeného fíru to ovšem není problém. Stejně jako v autě stačí drezínu rozhoupat. Dopředu, dozadu, ono se to poddá. A poddalo.
A pak zase plný „knedlík“ dopředu, Radek roztáčí frézu a ta se znovu zakusuje do masy sněhu. A znovu. A znovu. A znovu, dokud se nepodaří bariéru prolomit.
Frézu ženou dva motory z tatrovky
„Není to práce pro bábovky,“ komentuje jejich snažení jeden z kolegů ze Správy železniční dopravní cesty. Na první pohled by se totiž mohlo zdát, že posádka vozu jen tak popojíždí sem a tam. Vlastně ano. Ale pouze do okamžiku, než nastane nějaký zádrhel. To musí posádka vyskočit ven a třeba i po pás ve sněhu jej řešit. A to pak jde veškerá pohoda z prvního pohledu stranou.
Motorový univerzální vozík pohání agregát známý z nákladních vozů Praga V3S. O to, aby se roztočila fréza, se starají motory hned dva. A také z náklaďáku. Tentokrát ovšem z Tatry 138.
„Trasa z Karlových Varů do Potůček na hraniční přechod měří přesně 46 199 metrů. My z ní čistíme 41 kilometrů,“ popisuje náplň práce čety Daniel Bystroň, vrchní mistr traťového okrsku v Nejdku.
Mastodont je v záloze
Vedle už zmiňovaného motorového univerzálního vozíku s frézou mají k dispozici i kolejový sněhový pluh. Mastodont zvící klasické lokomotivy ovšem už několik let na koleje nevyjel. Nebylo ho třeba.
„Nasazujeme ho pouze v okamžicích, kdy je tolik sněhu, že za frézou padá zpět do kolejiště. A tolik ho už řadu let nebylo,“ vysvětluje vrchní mistr. Ale když vyjížděl, to se děly věci. Pod bočními pluhy občas skončilo nějaké to zábradlí či značka. A na jaře bylo, co opravovat.
Pluh zatím parkuje v Chodově. „Stávával ve Staré Roli, ale každou chvíli u něj někdo rozbil okna, případně ukradl naftu. A tak jsme ho dali pod zámek,“ doplňuje šéf party železničářů.
Horské tratě patří co do zimní údržby k nejnáročnějším vůbec. „Kam se hrabou hlavní tratě v kraji. Ta do Potůček je samá zatáčka o malém poloměru oblouku, je na ní spousta přejezdů, které musíme rovněž udržovat v čistotě, a samozřejmě má velké spády,“ popisuje úskalí zimní údržby Daniel Bystroň.
Ke správcům kolejí nastupoval v roce 1983. „Za tu dobu šla technika hodně rychle kupředu. Tehdy jezdil vlak do Potůček dvě a půl hodiny. Dnes je to polovina tohoto času,“ vzpomíná mistr. A nemalý podíl na tom, že vlaky vůbec mohou v zimní záplavě vyjet, má právě jeho parta.
