Torzo kompresorovny dolu Eliáš.

Torzo kompresorovny dolu Eliáš. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Uranové lágry zarostly býlím, z paměti lidí ale nezmizely

  • 90
V Jáchymově a jeho okolí bylo v padesátých letech minulého století jedenáct táborů. Mariánská, Eliáš, Barbora, Rovnost, Svornost, Bratrství. Jména jako každá jiná. Někomu připomenou nanejvýš motto francouzské revoluce, jinému dnes už možná vůbec nic.

A přitom se za každým z těchto názvů skrývá neuvěřitelná lidská bolest a utrpení. Tato na první pohled mírumilovná jména totiž nesly v padesátých letech pracovní tábory v Jáchymově a jeho nejbližším okolí.

Historie, která nesmí být zapomenuta

I když mnoha lidem už dnes tato fakta nic neříkají, rozhodně nesmí být temná stránka poválečné historie státu zapomenuta.

Vedle Konfederace politických vězňů, která každoročně pořádá vzpomínkovou akci příznačně nazvanou Jáchymovské peklo, se na připomínání komunistických lágrů aktivně podílí i sokolovské muzeum.

Seznam lágrů

Pracovní lágry
Jáchymov a okolí
Vykmanov I 1949 *
Vykmanov II 1951 - 1956
Vykmanov ústřední 1950 - 1961
Mariánská 1949 - 1960
Eliáš I 1949 - 1951
Eliáš II 1950 - 1959
Rovnost 1949 - 1961
Svornost 1949 - 1954
Bratrství 1950 - 1954
Vršek 1951 - 1957
Nikolaj 1951 - 1958

Pracovní lágry
Horní Slavkov

Prokop 1949 - 1955
Ležnice 1950 - 1955
Svatopluk 1951 - 1955
XII 1951 - 1954

Bývalý pracovní lágr Vykmanov I byl po skončení těžby uranu přestavěn do podoby nynější věznice.

„Jenom expozici ve štole číslo jedna nedaleko dolu Svornost navštívilo od roku 2008, kdy je otevřená, přes 50 tisíc lidí,“ poukázal na skutečnost, že historie komunistických pracovních lágrů není všem lhostejná, Michael Rund, ředitel Muzea Sokolov. Další tisíce lidí pak každoročně projdou naučnou stezku Jáchymovské peklo.

Ta na více než osmi kilometrech nabízí dvanáct informačních panelů a pět QR kódů.

„Ty si loni stáhlo 12 tisíc lidí. A ne každý z těch, kteří se na stezku Jáchymovské peklo vydají, má aplikaci umožňující jejich stažení,“ konstatoval ředitel muzea.

Fyzických památek na lágry postupem let ubývá

Jsou to přitom právě historici, kterým by udělalo radost, kdyby bylo fyzických památek na toto období více.

„Podle hornických předpisů se musí veškeré věci související s těžbou po jejím skončení zlikvidovat. A na řadu má přijít rekultivace tak, jak ji známe například z hnědouhelných dolů,“ uvedl Rund.

V případě pracovních lágrů tak měl minulý režim zjednodušenou práci. Společně s pozůstatky těžby zmizely i důkazy o lágrech. Někde je ještě možné najít základy budov nebo jejich ruiny, v lepším případě pak zbytky důlních zařízení.

Historikům proto udělal radost objev korekce u Štoly č. 1.

Korekce, tedy jakési podzemní vězení uprostřed pracovního lágru, si podle Rundových slov dnes žije vlastním životem.

„Někdo tam přinesl kříž, další chodí do kobky zapalovat svíčky,“ potvrdil ředitel sokolovského muzea.

Cílem historiků nebylo v případě Štoly č. 1 vytvořit repliku tábora.

„Spíš jakési připomenutí té doby. Nejdůležitější je, aby se lidé - ať už při prohlídce expozice Štoly č. 1, nebo třeba při procházce stezkou Jáchymovské peklo - zastavili a zkusili se zamyslet nad tím, co bylo. V silách státu není udělat pietní místa jako připomínku všech lágrů. Ale symbolicky si tu dobu připomínat musíme,“ dodal Michael Rund.

Studentka architektury navrhla památník u Věže smrti

To, jak by někdy v budoucnu mohl vypadat památník politickým vězňům na Jáchymovsku, loni představila tehdejší studentka fakulty architektury Českého vysokého učení technického Tereza Kupková. Projekt památníku byl její diplomovou prací. Situovala jej do areálu takzvané Věže smrti, tedy někdejší drtičky uranové rudy.

K této historické etapě má blízko. „Na Mariánské byl zavřený můj pradědeček,“ potvrdila. I když se s ním nepotkala, jeho příběh zná alespoň zprostředkovaně. A právě ten se stal motivem pro její dílo.

Tereza Kupková je zároveň zárukou, že příběhy, které vyprávěl její pradědeček a další tisíce muklů, nezůstanou zapomenuty. Je totiž členkou spolku Političtí vězni.cz.

„Ráda bych na tématu dál pracovala, aby se dostalo více do povědomí veřejnosti. Mám gymnázium, a tam jsme se k otázce politických vězňů vůbec nedostali. Spousta mých vrstevníků o nich nic neví, protože se o nich nedozvěděli ani ve škole, ani doma,“ dodala autorka návrhu památníku politickým vězňům.