Karlovarští nohejbalisté neproměnili ani druhý mečbol a prohráli

Čakovice, Čelákovice. Podobné názvy soupeřů, stejné výsledky. Ke smůle karlovarských nohejbalistů. Stejně jako před týdnem doplatil Liapor na koncovky setů. Stejně jako před týdnem remizoval 5:5. Tentokrát doma, v jarní premiéře nohejbalové extraligy.

Nohejbal: karlovarský Jakub Medek (vlevo) smečuje přes čakovického Marka Hofmana. | foto: Martin Stolař, MAFRA

"Po tom, co předvedly Čakovice proti posílenému Žatci, jsme čekali, že u nás budou diktovat hru. Za delší konec jsme ale tahali my," říká Jan Vanke, kapitán Liaporu.

Po vyrovnaném začátku odskočili karlovarští nohejbalisté ve trojicích Čakovicím už na 5:3. Jenže stejně jako proti Čelákovicím neproměnili mečbol. "Do odvetných dvojic jsme si věřili. Bohužel jsme ale neproměnili ani jednu," říká Vanke.

Další takový zápas by si jeho tým nejraději odpustil. "Několikrát jsme prohráli v koncovkách setů, když byl stav 9:9. To příště musíme změnit a dotáhnout zápasy do konce. Abychom se s tak vyrovnanými soupeři dostali dvakrát po sobě k mečbolu, to se už taky nemusí opakovat," ví Vanke.

Pálit mohou nedotažené zápasy Liapor hned dvakrát. Jako feferonky. To až se budou sčítat body před play-off. "Domácí prostředí jsme měli potvrdit. Máme dva body, kdyby byly tři, bylo by to lepší. Zvlášť, když se na konci počítají také vzájemné zápasy. Čakovice jsou na domácí půdě velice silné," ví Vanke.

Že by za nezvládnutou koncovkou setů stála generační obměna, kterou si Liapor na letošní sezonu naplánoval? "Může to být i tím, není to ale hlavní příčina," říká Vanke. A hned připomene Karla Bláhu, kterému se koncovka v jednom z utkání proti Čakovicím také nevyvedla.

"A přitom je z nás nejzkušenější," říká Vanke. "Ani já, ani mladí, ani nikdo jiný teď nedokážeme vzít zápas na sebe v době, kdy se láme zápas. Nesmíme nechat zápas nechat jen tak si plynout," vysvětluje.

Loni si Liapor hodně sliboval od posílení na singlu. Vladimír Babka v karlovarském dresu zápasů opravdu příliš neprohrál, na rozdíl od letošního novice na singlu - Libora Chytru.

Také on hraje dvojku s Vankem a singla. Na výhru však zatím čeká. "Loni jsme nad oběma soupeři body ze singlu měli a vyhráli jsme," připomíná Vanke. "Věřím ale, že se Libor chytí a pomůže nám do play-off." Letošní favorité na titul jsou podle Vankeho stejní jako loni.

"První Šacung, druhé Modřice. Dvě místa nahoře jsou zabraná. My se popereme se zbytkem o to třetí," počítá. Ani cestu k bronzu však nebude mít Liapor jednoduchou. Díky nástupu mladíků do týmu se letošní pouť extraligou nedá dopředu odhadnout. "Mládí ale musíme zapojit, není už cesty zpět," říká Vanke.

Cesty, kterou Liapor už hezkých pár let oddaloval. "Všichni jsou od nás zvyklí, že vyhráváme. Diváci i vedení klubu," vysvětluje Vanke. Proč ne. Starší hráči nasbírali spoustu titulů. Dokud stíhají tempu extraligy, byl by klub sám proti sobě, pokud by je nevyužil. Jenže mezitím by také mohl přijít o své odchovance, kteří už nemají chuť znovu a znovu čekat na lavičce, až se dostanou do hry.

"Třeba bratři Medkové dosáhli takových výsledků v juniorské kategorii, že je potřeba, aby už do áčka zasáhli a své místo si vybojovali." Stejně jako před časem Vanke, který naskakoval do karlovarské sestavy ještě v době, kdy Bláha, Dvořák a spol. byli na úplném vrcholu.

"A taky jsem se do sestavy strašně těžko prokousával, taky mě tam nechtěli pouštět," usměje se Vanke. Taky ze začátku prohrával, ale šanci dostal. A vyplatilo se. Dnes je kapitánem Liaporu. Týmu, který cestou zpátky na extraligový vrchol omládne.

Dnes musí mít smečaři dva metry, říká Dvořák

Trenér. Kapitán. Lídr. Jiří Dvořák byl za léta u karlovarského nohejbalu zvyklý na různé přídomky. V sedmatřiceti letech si znovu zvyká na ten původní. Jiří Dvořák: nohejbalista. "Jako další sporty šel i nohejbal za ta léta celkově dopředu," říká.

Jaké jsou největší rozdíly?
Osvojení mezinárodních pravidel je hrozně znát. Hraje se na jeden dopad. Smečaři jsou vyšší, důraznější. Nad sítí mají mnohem větší rozsahy. Hodně se teď staví na síle.

Jak se s tím vyrovnáváte?
Nějaké zkušenosti máme, jako starší hráči můžeme improvizovat. To nám trochu pomáhá.

A fyzička?
Já jsem na tom dobře, ale problém je jinde. Od žáků jsme hrávali na tři dopady, před patnácti lety se začalo se dvěma. Mladé hráče to už od žáků posouvá hodně dopředu.

Dáte příklad?
Nepodpírají si nohu rukou, hrají přirozeněji. Pokud polař přijme míč vzadu a zacentruje nad síť, tak i z voleje dokáží zahrát neskutečné míče. Právě to je největší rozdíl mezi generacemi. Dřív bývali smečaři ti, kdo uměli smečovat. Dnes musí mít dva metry, aby to hráli ze tří metrů. Dokázal jsem dřív usmečovat trojici jako hlavní smečař, to dnes už nejde.

Jak si vůbec hlídáte kondici?
Hraju hodně tenis. Vlastně mnohem víc než nohejbal. Ale připravuju se komplexně, sportování mě baví. A chodím na rehabilitaci. Masáže, vířivka, a tak.

Necukají vám občas koutky, když mluví v kabině k týmu nový kapitán místo vás?
V tom problém není. Předtím byl kapitán Karel, teď je Honza. K jeho přístupu ke sportu, jeho chování máme respekt. Bereme ho. Maximálně mu můžeme pomoct.

Lukáš Bauer si před koncem sezony povzdychl, že nevidí příliš nástupců. Jak jste na tom vy jako nedávný trenér juniorské reprezentace?
Z těch dvou let u národního týmu hraje z devíti lidí z mistrovství světa teď sedm hráčů pravidelně extraligu. Přiznávám, že to je pro mě obrovské zadostiučinění. A obrovské plus pro český nohejbal.

A pro karlovarský nohejbal?
Máme tady Medky nebo mladého Bláhu, který má ještě spoustu práce před sebou. Budoucnosti bych se nebál.

A blízké budoucnosti? Liapor čeká v nejbližších letech generační obměna.
Určitá generační propast tu je. Není to v rámci deseti let, ale tak tří let. Musíme nějak nahradit ročníky 1987 a 1988, kdy tady byl trochu problém.