Ellen Mlátilíková je jednou z členek Lions clubu, který finančně pomáhá v Keni.

Ellen Mlátilíková je jednou z členek Lions clubu, který finančně pomáhá v Keni. | foto: archiv Ellen Mlátilíkové

Keňské děti mají disciplínu, říká speciální pedagožka z Chebska

  • 1
Plná dojmů se z návštěvy africké Keni vrátila členka karlovarského Lions clubu Diana Ellen Mlátilíková, která pracuje v pedagogicko-psychologické poradně. Společně s lékařkou Věrou Procházkovou si v buši daleko od civilizace prohlédly novou nemocnici, dívčí internátní školu a také univerzitu v Nairobi.

Jak vlastně funguje karlovarský Lions club, jak dlouho jste členkou?
V Lions clubu jsem teprve třetí rok. Je to mezinárodní humanitární a charitativní organizace. V karlovarské pobočce jsme se zpočátku zaměřili hlavně na pomoc postiženým dětem. Loni jsme například podporovali tělesně postiženou mladou plavkyni, nevidomou holčičku a také nadané dítě na Chebské svobodné škole, jehož rodiče byli sociálně slabí. To byly spíš takové menší projekty.

Takže se dostáváme k rozsáhlejším projektům...
Od roku 2006 inicioval slovenský Lions club pomoc Keni. S partnery v Keni se dohodli, že přispějí na stavbu malé nemocnice v buši. Projekt zpočátku doprovázely obavy, jestli se peníze dostanou na místo určení, jestli nebudou zpronevěřeny. Letos se dostavěl v pořadí třetí pavilon a nemocnice je vlastně hotová.

Co vedlo k tomu, že jste se mohla zúčastnit slavnostního otevření nemocnice?
Karlovarský klub přispěl z celé České republiky největší částkou. To byl asi důvod, proč jsme do Keni s primářkou Procházkovou jely. Ona za lékaře, já za pedagogy.

Jaké služby nemocnice Keňanům nabízí?
Poskytují odběry krve, zjišťování HIV, což je v Africe obrovský problém, ošetření zlomenin. Už z počátku se díky nemocnici podařilo výrazně snížit dětskou úmrtnost. Navštívily jsme i špičkovou oční kliniku v Nairobi, potěšilo nás, že bude naší nemocnici poskytovat zdravotnický materiál.

Kolik ve zdravotním zařízení v buši pracuje lékařů?
Zatím jenom jeden, pomáhá mu řádová sestra. Provoz je zatím zajištěný od pondělí do soboty. Jak se bude rozšiřovat počet pacientů, bude potřeba více personálu. Otázkou je, kde se na to seženou peníze. Velkým problémem je tam nedostatek kvalitní pitné vody.

Bude Lions club nemocnici i dál podporovat?
Určitě. Chystáme už další sbírku na zakoupení čističky vody. Shodou okolností byla v době naší návštěvy v Keni výstava Expo, kde Slováci předváděli čističku vody, která, ač původně určená pro armádu, by nemocnici určitě pomohla.

Dostaly jste se i do místních škol. Jak na vás zapůsobily?
Školy jsou mou parketou, středem mé pozornosti byly děti. Největším a nejemotivnějším zážitkem byla návštěva školy uprostřed buše. Když jsme na místo přijely autobusem, čekaly nás domorodkyně, které nás dovedly za doprovodu zpěvu a tance až přímo do školy. Mohla jsem nahlédnout do tříd. Škola má pět stovek žáků, často sedí v přeplněných třídách i po třech v jedné lavici.

To asi pedagogové nemají jednoduché?
Byl to velký zážitek. Vstoupila jsem do třídy, kde nebyl žádný učitel, a přesto tam bylo hrobové ticho. Všechny děti se pilně připravovaly.

Liší se nějak školní systém v Keni od našeho?
Výrazně. Školáci se učí tři měsíce, pak mají měsíc volno, a to se stále opakuje. Na konci každého období musí všechny děti podstoupit zkoušky. Tam jsem pochopila smysl inkluze. Tedy přistupovat k dětem podle toho, jaké mají schopnosti a kam se dokáží za určitou etapu posunout. Neexistuje tam první, druhá nebo třetí třída. Jsou zařazené podle svých skutečných rozumových schopností. Disciplína je tam úžasná, děti vědí, že je pro ně vzdělání důležité. Výuka začíná v osm hodin ráno a končí v 16 hodin. Jen s krátkými přestávkami.

Co vás ještě překvapilo?
Zarazilo mě, že žádný ze školáků neměl brýle. A nevěřím, že by všichni měli zrak v pořádku, že nemají žádné oční vady. Takže chystáme další projekt. Sběr brýlí. Problém asi bude zajistit vyšetření očí. Děti z buše do školy navíc přicházejí bez základní návyků. Nemyjí si ruce, neznají záchod.

Na fotografiích jsou všechny děti v uniformách...
Aby mohly vůbec chodit do školy, musí mít uniformu. I když často nemají boty. Pro rodiče to musí být oklešťující, často nemají ani na jídlo. Ale bez uniformy to nejde.