Kino bylo v minulosti známé tím, že promítalo filmové unikáty i nízkonákladové snímky, které jinde k vidění nebyly. A podařilo se.
„Jednoduché to ale nebylo. Určitá nedůvěra zástupců Českého fondu na podporu kinematografie byla celkem pochopitelná a logická. Ale to, že OSA, neboli Ochranný svaz autorský, chce vybírat poplatky i z prázdného sálu, to mne, přiznávám, celkem zarazilo,“ vzpomíná jeden z nich Ladislav Tkaczyszyn na nelehké začátky.
Úsměvu se neubrání při vzpomínce na první návštěvu kina, které na svou druhou šanci čekalo v bývalém klášteře dominikánů řadu let. „Jako bychom se dívali do minulosti. Sál byl v původním stavu se sklápěcími sedadly, v celkem dobrém stavu bylo i původní plátno. Nejzajímavější však byla prohlídka promítací místnosti. Tady to vypadalo, jako by obsluha právě vypnula promítačku, převinula cívky, zhasla a odešla. Za těch osm let se nic nezměnilo, nikdo nic neuklidil, nikdo nic neodnesl,“ popisuje Tkaczyszyn.
Jenže tehdejší technika umožňovala přehrát pouze klasický filmový pás, což je v současném digitálním věku problém. „S takovou promítačkou nikdo z nás neumí zacházet, navíc i oficiální filmová distribuce už je digitální. Rozhodli jsme se proto, že promítání postavíme na digitální projekci s kvalitním projektorem a ozvučením. Původní technika zůstala na svém místě, vypadá jako dekorace, a zřejmě je i funkční. Kdyby teď přišel promítač a nasadil kotouč s filmem, tak kino může začít,“ podotýká Tkaczyszyn a doplňuje, že v promítací kabině se vedle toho zachovaly i staré dokumenty, dobové plakáty nebo třeba loga písmomalířů.
Letitá však nebyla jen technika, ale třeba také rozvody elektřiny. I tak obyčejná věc, jakou je „vyhození“ pojistek, se tak lehce změní v adrenalinovou zábavu. „Stačí, když vypadne jediná zásuvka nebo osvětlení v sále. Najít tu pravou mezi původními keramickými pojistkami, kterých je vedle sebe několik desítek, je docela fuška,“ směje se Tkaczyszyn.
Počáteční neduhy a formality, které se kromě problémů s technikou týkaly například také licencí a distribuce snímků, filmoví nadšenci překonali. Dnes už mají za sebou čtyři promítané filmy. Český Švankmajerův Hmyz, maďarské sci-fi Měsíc Jupitera, cenami ověnčený izraelský Foxtrot a dokumentární Zázračné dítě internetu: Příběh Aarona Swartze.
„Sál klubového kina je přibližně pro šedesát diváků. Na prvním představení to vypadalo tak, že každý z nich měl jednu celou řadu pro sebe. Ale návštěvnost roste a jestli se bude vyvíjet dosavadním tempem, budeme muset diváky posadit i do původní promítací místnosti,“ navrhuje s nadsázkou Tkaczyszyn.
Po prázdninové přestávce bude kino ART pokračovat v září, kdy nabídne výběr filmů, které se letos objeví na filmovém festivalu v Karlových Varech.
„Vstupné je díky sponzorům do konce roku zdarma. V současné době je to tedy spíše komunitní než komerční záležitost. Koncem roku provoz vyhodnotíme a uvidíme, jak budeme v příštím roce pokračovat. Ale mám radost, že jsme oživili něco, co tu dřív bylo. A z toho důvodu jsme kinu nechali původní název,“ dodává Ladislav Tkaczyszyn.
