Pak musí Josef Krásný točit klikou. Prvních osmdesát otočení natáhne hodiny, druhých osmdesát zajistí, že budou odbíjet každou čtvrthodinu, a posledních osmdesát otáček přinutí stroj, aby kladívko uhodilo do zvonu přesně tolikrát, kolik je právě hodin.
„Zvon nalevo je větší a má tedy hlubší zvuk. Ten se rozeznívá vždy v celou,“ ukazuje kostelník vzhůru. Menší zvoní každých patnáct minut. Ve čtvrt jednou, v půl dvakrát, pak třikrát a nakonec čtyřikrát. „Díky tomu se podle našich hodin mohou lidé orientovat široko daleko.
Když je ticho, zvuk se pěkně nese a je slyšet až k lesu. Dřív se podle našich hodin řídily ženy na polích. Věděly přesně, kdy mají padla a mohou jít domů.“ Sám Josef Krásný prý už odbíjení takřka nevnímá. A to má zahradní posezení od kostela, jak se říká, co by kamenem dohodil.
Někdy ale řeší i komické situace. To když se ho návštěva zeptá na to, kolik je hodin. „Vždycky jim řeknu: podívej se sám,“ směje se a mávne rukou směrem k věži. Kostelníka a údržbáře už dělá tři roky. Ví, že je třeba hodinový stroj čas od času promazat. „Ale ne na zimu. To by olej zatuhnul a hodiny by se zpožďovaly,“ vysvětluje.
Předtím, než začal hlídat v obci přesný čas, ale hodiny dlouho stály. „Co si pamatuju, tak tady na věži jsou. Kdysi je chodila natahovat sousedka. Když zemřela, nikdo se k tomu neměl. A tak se zastavily,“ vzpomíná.
Na hodinovém stroji je zajímavé, že všechny díly jsou původní. Vznikly někdy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Péče restaurátora se ale dočkaly teprve při nedávné rekonstrukci kostela. Ta začala poté, co zchátralou církevní stavbu převzala do svého majetku obec.
O osudu kostela rozhodli místní
Kostel, který patří k nejstarším v okolí, byl ve velmi špatném stavu. Ještě dnes starosta Jan Strachota vzpomíná, jak skrz střechu viděl nebe. Pro vísku s přibližně dvěma stovkami lidí to bylo pořádné sousto. O osudu jediné památky v Křižovatce proto rozhodli v referendu sami obyvatelé.
„Kostel je součástí naší obce, patří k ní, a proto jsme se shodli, že stojí za to věnovat peníze i energii na jeho zvelebení. Bylo to náročné, ale nelitujeme. Bude sloužit nejen nám, ale hlavně dalším generacím,“ říká starosta Strachota.
Kostelík, který v průběhu rekonstrukce dostal nejen novou střechu, ale i fasádu, omítky a podlahy, se však pyšní ještě dalším zvonem. Ten je ukrytý za okenicemi věžních otvorů a rozeznívá se klasickým způsobem – aby se ozval, musí se nejprve provazem pořádně rozhoupat.
„To je docela fuška. A problém je i udržet frekvenci a sílu úderů. To už dneska umí málokdo. Proto zvoní jen občas. Třeba při pohřbech. To se zvonívá tak dlouho, dokud smuteční průvod nedorazí na hřbitov,“ dodává kostelník Josef Krásný.
