V době, kdy si s hrdostí připomínáme osmdesáté výročí úspěšného útoku českých parašutistů na zastupujícího říšského protektora a třetího nejvýše postaveného nacistu Reinharda Heydricha, možná nezaškodí připomenout si i události, na které rozhodně hrdí být nemůžeme. Uplynulo přesně 77 let od události, která se do historie zapsala jako „masakr v Krásné Lípě“.
Ten den bylo v lesíku asi na půl cesty mezi Krásnou Lípou a dnes už zaniklou osadou Milíře zastřeleno deset mužů, jejichž jedinou vinou bylo, že jejich rodnou řečí byla němčina. Měsíc po skončení válečného běsnění byli popraveni jako rukojmí za činy, jichž nejenže se nedopustili, ale dokonce dodnes není doloženo, že se vůbec staly.
Důvodem, či spíše záminkou pro tento masakr byl útěk skupiny německých důstojníků ze sběrného tábora v Nejdku. Vzhledem k tomu, že jeden z uprchlíků měl v Krásné Lípě rodinu, předpokládalo se, že budou hledat útočiště právě tady. A přestože při důkladných domovních prohlídkách v Krásné Lípě ani v nedalekých Milířích nebyli nalezeni žádní uprchlíci, a dokonce ani žádné stopy po nich, rozhodlo komando Revolučních gard o trestu, který by nebyl omluvitelný ani v době války.
V úterý 5. června bylo zatčeno deset nejváženějších mužů včetně starostů obou obcí, kteří byli druhý den ráno po celonočním trápení a poté, co byli přinuceni sami si vykopat hrob, do jednoho postříleni.
Místo hromadné vraždy a konec konců i událost sama byly za minulého režimu celkem úspěšně tajeny, ostatně i komunistům muselo být jasné, že tady není čím se chlubit.
K nápravě došlo až po listopadu 1989, kdy dcera jednoho z popravených Theresia Seidlová požádala české úřady o povolení postavit na osudném místě památník, které po dvouletém čekání konečně získala. Nad hrobem zasazený pomníček nese jména všech deseti obětí, datum jejich popravy a německé nápisy Den Toten zur Ehr (Na počest mrtvých) a Liebe ist stärker als Hass (Láska je silnější než nenávist).
První vzpomínkový akt u památníku se konal 28. května 1992 za účasti stovek lidí včetně příbuzných zavražděných, pietní vzpomínky se zde pak konaly i v dalších letech. Pamětníků však dnes žije už jen pomálu a o místo se zřejmě nemá kdo starat. Plaňkový plot kolem hromadného hrobu se pomalu rozpadá stářím a pomníček přes bujnou neudržovanou vegetaci pomalu není vidět.
K památníku nikdo nechodí
Lidí dnes k památníku nejspíš moc nezabloudí. Ani ve výroční den tragédie jsme tady nepotkali živou duši. A není ani divu, k památníku totiž nejenže není z obce vyznačená cesta, ona sem vlastně žádná cesta nevede, prostě neexistuje. Pro toho, kdo se sem vydá poprvé, může být vodítkem památný strom „lípa u památníku“, zakreslený s velmi slušnou přesností i v mobilní aplikaci, pietní místo je od něj jen pár desítek metrů.
Za vidění ostatně stojí i ta lípa sama o sobě. Bizarní strom, z jehož původního kmene se dochovalo jen nízké duté a shora otevřené torzo obrostlé výmladky vytvářejícími současnou korunu, je podle místní tradice víc než půl tisíce let starý a údajně prý dal obci její historické (Schönlind) i současné české jméno.
Lípa s obvodem kmene 395 cm a výškou koruny 15 metrů je chráněná od roku 2005 jako „esteticky zajímavý strom, významný vzrůstem, historicky důležitý strom a jako významné torzo stromu“. Zřejmě nejstarší písemná zpráva o Krásné Lípě pochází z roku 1512, kdy se na soud v Sokolově obrátili bratři Mikuláš a Kašpar, skláři z Krásné Lípy, ve sporu o využívání pramene vody.
Soud rozhodl šalamounsky, že vodu mohou odebírat oba, jeden ve dne a druhý v noci. Krásná Lípa byla tenkrát v držení hrabat Šliků, v roce 1591 přešla do majetku rodiny Globnerů z Hlavna (Globen), od kterých ji v listopadu 1628 koupili Nosticové. V srpnu 1673 propůjčil Johann Hartwig Nostitz Krásné Lípě práva městečka, která pak potvrdil i císař Leopold, a v roce 1687 dostala Krásná Lípa od Nosticů tržní právo a stala se městysem.
Úpadek Krásné Lípy přišel po druhé světové válce, kdy se po odsunu zdejších Němců obec nepodařilo úplně dosídlit, a ta následně přišla o téměř tři čtvrtiny všech domů a nakonec i o samostatnost, když se stala místní částí obce Šindelová. Dnes tady žije necelá stovka obyvatel a jediná zdejší památka, empírový kostel sv. Josefa z roku 1813, je ve velice zbědovaném stavu.
