Když chce Petr Slaba vymyslet nějaký nový vtip, vyleze třeba na posed. Tady, v tichu a klidu, s puškou opřenou o koleno, ho napadají nejen texty, ale i to, jak by měl obrázek vypadat, aby se u něj lidé zasmáli. Když po pár hodinách odchází, má v hlavě a často i na papíru takřka hotovo.
„Humor mám rád,“ říká kreslíř, jehož díla si mnozí pamatují například z časopisu Trnky Brnky. „Lidi si dělají srandu opravdu ze všeho, a to je dobře. Důležité je neztrácet v žádné životní situaci smysl pro humor, protože ten je nám Čechům vlastní a často pomáhá překonat i spoustu chvil, kdy nás život pořádně nakopne do…,“ naznačuje se smíchem kreslíř.
Profesí je lesník a malování se věnuje jen ve volných chvílích. Láska k přírodě se tak promítá i do jeho obrázků. Často se na nich objevují trampové, myslivci či volně žijící zvířata. S oblibou kreslí divočáky.
Kreslíři chybí ryze humoristický časopis
„Připadám si chvílemi jako Obelix, ten měl taky rád kance,“ směje se Slaba, kterému na českém mediálním poli chybí ryze humoristický časopis. „Škoda, že tohle zmizelo. S nostalgií vzpomínám například na Dikobraz, který jsem jako dítě miloval.“
Kreslení Slabu provází už od dětství. Na střední škole se účastnil výtvarných soutěží a spolužákům ilustroval dopisy dívkám. Inspiraci čerpal u obrázků Zdeňka Buriana, Bohumila Konečného, Wintra Neprakty či Jana Vyčítala.
Publikovat začal v roce 1989. Jeho obrázky se objevily ve více než třech desítkách periodik. Jeho koníčkem jsou ale i karikatury, realistická kresba, ilustrace knih a v poslední době také psaní povídek či fotografování.
Petr Slaba se objevuje na nejrůznějších výstavách, kde zaujme i jeho body art, tedy obrázky malované přímo na lidské tělo. Zatím naposledy svou tvorbu prezentoval na chebském hradě při akci Hradní hraní hradní paní.
Slaba chrání srnčata
Výtvarník je jedním z iniciátorů akce Zachraňte srnčata. Neúnavně a při každé příležitosti upozorňuje na to, že v období senoseče od května do začátku července na loukách zahyne spousta čerstvě narozených srnčat.
„Sekačka mládě doslova semele, nebo mu usekne část těla. Srnče pak v bolestech umírá, píská a z lesa ho volá máma. Ten zážitek bych nikomu nepřál. A přitom stačí, aby zemědělci dali myslivcům včas na vědomí, kde a kdy budou sekat,“ vysvětluje a dodává, že louku je třeba těsně před sečením projít a srny tak odehnat.
Na srnčata, která přesto zůstanou na louce, nedoporučuje sahat, matka by je pak odvrhla. Je ale možné mládě odnést z dosahu strojů například na chomáči trávy. „Těm největším ztrátám se tak dá předejít,“ dodává Slaba.
