Zásluhu na oceňované podobě chebské kroniky má její tvůrce, kronikář Jindřich Josef Turek, který do rozměrné knihy zaznamenává události ve městě už téměř čtvrt století. „Myslím, že důvodem, proč je chebská kronika všude tak dobře přijímána, jsou ilustrace. A také barvy, zdobné ruční písmo a celkové pojetí kroniky,“ myslí si kronikář Turek, který psaní a výzdobě kroniky věnuje každou volnou chvilku.
„Ruční písmo a kresba je vždycky lepší než tištěné stránky a vlepená fotografie. Ano, je to zdlouhavější a namáhavější, chce to kus estetického cítění a řemeslného fortele. Ale na výsledku je to znát,“ říká kronikář a rukou v bílé rukavici opatrně listuje stránkami knihy, která uchovává ty nejzásadnější okamžiky v dějinách města pro budoucí generace.
„Co bylo pro mne nejtěžší? Rozhodně zachytit podobu ceny, kterou město získalo na slavnostním ceremoniálu při vyhlášení výsledků soutěže Historické město roku. Je z čirého křišťálu. To byla pro mne výzva,“ odpovídá po krátkém přemýšlení kronikář na otázku, které svojí práce si zde nejvíc cení.
„Zdá se to jednoduché, ale zkuste na bílý papír nakreslit cokoli z čirého skla! Až jsem si říkal, zda nejsem příliš troufalý, když se o něco takového chci pokusit. Ruce mi svazovalo vědomí, že to musím dát, jak se říká, na první dobrou. Jinak celou stranu zkazím. Ale povedlo se,“ vysvětluje při pohledu na svůj majstrštyk Jindřich Turek.
Nad touto stránkou kroniky strávil možná tři týdny poctivé dřiny. Ozdobná linie, která celou stranu lemuje, je pověstnou třešničkou na dortu.
Na začátku netušil, co vše bude muset zvládat
Kronikáře Jindřicha Turka nikdo neučil, jak by tento důležitý městský dokument měl vypadat. Záludnosti dokumentace důležitých okamžiků odhaloval postupně při psaní své rodinné kroniky. A když jednou tohle své dílo zapůjčil na výstavu, dočkal se nabídky od města Cheb.
„Tehdy mi bylo něco přes čtyřicet. Ano, psal jsem si svoji kroniku, ale to byla čistá radost. Netušil jsem, jaké musí mít městská kronika náležitosti, co všechno má obsahovat, ani jak má pořádně vypadat. Tehdy nebyl v okolí nikdo, kdo by mi řekl, dělej to takhle a toho se vyvaruj. Tak jsem ji začal tvořit, jak nejlépe jsem uměl. A ukazuje se, že jsem se zřejmě vydal správnou cestou,“ říká Jindřich Turek, kterého v mládí ovlivnilo setkání s kronikářem zámku ve Valči, kde tehdy s rodiči žil.
„Se spolužáky jsme na tu knihu hleděli s úžasem. Nic tak krásného jsme nikdy neviděli. Bohatě ilustrovaná, zdobným písmem psaná a v kůži vázaná byla kronika, kterou nám pan Lorenc přinesl do školy ukázat,“ vzpomíná Jindřich Turek na dobu, kdy mu bylo tak osm devět let a kdy si řekl, že právě tohle by chtěl jednou umět.
O tom, jak osudové setkání to bylo, svědčí fakt, že si po čase začal sám psát kroniku svého života. Jen tak, pro sebe. „Na té jsem se postupně vypracoval od obyčejného čmárání přes psaní až ke kaligrafickému písmu, které používám dodnes,“ svěřuje se kronikář, který si však v současnosti rodinnou kroniku už nevede. Nemá na to čas.
„Kronika Chebu mě plně zaměstnává. Mám štěstí, že mohu dělat to, co mě baví. Ano, mohl bych to dělat jednodušeji, rychleji, s menší námahou. Ale to bych kroniku netvořil s uspokojením a co nejlépe. Jenže právě o to jde. Plody své práce, tak jak ji umím, rád městu věnuji,“ dodal kronikář Jindřich Turek.
