Přitom třicetiletý Petr Počepický je vystudovaný právník, ale starožitnosti ho baví mnohem víc.
"Nejsem příznivcem nablýskaných novinek. Vypadají sice hezky, ale příliš nevydrží. To na kole z roku 1930 se dá jezdit i dnes. Líbí se mi, že se dříve hodně dbalo na kvalitu a provedení detailů," říká starožitník, který ale tohle pojmenování nemá příliš rád.
Detail vystavených panenek.
Na vysokých kostitřasech umí jezdit i jeho o rok mladší žena Denisa, zrovna nedávno si stroj vyzkoušeli na letišti v Krásně. "Je to trochu nebezpečné, musíme si dávat pozor na rovnováhu," vysvětlují.
Denisa Počepická si z exponátů hodně cení třeba kočárku z roku 1890. Vyroben byl na zakázku pro zámeckou rodinu. Je to originál a na světě mohou existovat dva nebo tři podobné kousky.
V sokolovském muzeu začíná výstava Babiččiny Vánoce, kde předvede Denisa Počepická se svým manželem desítky exponátů ze svojí unikátní sbírky.
Pro dcerku sice pod tlakem okolí koupili nový kočárek, ten ale brzy skončil na půdě. Padesát let stará Liberta je mnohem prostornější.
Manželé sbírají staré věci, opravují je, prodávají a z jejich domu v Lokti, někdejší rychty, je napůl muzeum.
Na lidi, kteří přicházejí obdivovat hlavně bicykly a kočárky vyrobené před sto i více lety, dýchne atmosféra postaru zařízené světnice. S nábytkem, lavicí, truhlou, vysokými jízdními koly, kočárky nezvyklých tvarů, hračkami nebo i plechovkami, z nichž kdysi voněl čaj a kakao.
Všechno začalo nenápadně, když před dvanácti lety Petr zakládal sbírku starých plechovek od kakaa a cigaret. Pak si koupil první staré jízdní kolo. No a když daroval své ženě k Vánocům starodávný kočárek, bylo rozhodnuto, že půjde o vášeň společnou.
Muzeum jízdních kol a kočárků v Lokti bývá otevřeno teď po letní sezoně jen někdy. Od poloviny listopadu a v prosinci by se sem zájemci mohli podívat už zase každý den.
Manželé Počepičtí navíc rozjíždějí jakési mobilní muzeum. Chtějí své exponáty vystavovat na různých akcích, třeba už tuto neděli před sokolovským Teskem.
