„Snažíme se zvyšovat kompetence mladých lidí, kteří o ně dost často přišli, protože jejich rodiny přestaly pracovat. Polistopadový systém nechal tyto lidi v podstatě zakrnět. My se to snažíme napravit prostřednictvím budoucí generace. Potenciál v ní je,“ říká o poslání nízkoprahového centra jeho ředitel Petr Fridrich.
Jak přesně se toho vaše centrum snaží dosáhnout?
U nás můžou trávit volný čas smysluplnějším způsobem, než je stání na ulici. Zároveň se ale snažíme, aby si vytvořili i určité návyky, které jim často chybí. Aktivitu přitom necháváme na nich, umožňujme jim starat se sami o sebe.
Co si pod tím konkrétně představit?
Ať už jde o možnost zahrát si fotbal nebo třeba hry na xboxu, vždy platí, že to u nás můžou jen v určitý den a v určité hodiny. Jádrem naší práce je pak především komunikace. Mladým lidem, kteří jsou na ulici, často schází, aby je někdo z dospělých bral vážně. My s nimi, pokud chtějí, mluvíme o jejich životě, o jejich tématech, ať už je to bydlení, zaměstnání, škola, vztahy.
Pokud je zájem, vedeme i preventivní strukturované programy, což je vlastně prezentace na nějaké téma, o kterém se s klienty ve skupině bavíme. S tématy ale zásadně přicházejí naši klienti a na jejich popud tyto programy pořádáme. Stejně jako i volnočasové aktivity. Nabízíme i poradenství, třeba co se týče pracovních smluv, a informační servis. Radíme, kde můžou najít potřebné informace například ohledně hledání práce. Ostatní je už ale na nich.
Pracujete se skoro dospělými nebo už dospělými lidmi. Lze u nich ještě vytvořit nějaké návyky?
Kdybych tomu nevěřil, tak tu práci nedělám. Věřím, že se můžeme měnit i ve starším věku.
Máte zkušenost s nějakým takovým modelem?
Se stejnou cílovou skupinou už pracují naše nízkoprahy v Mariánských Lázních a Chebu. Zkušenosti se předávají v rámci organizace. Ale týká se to v podstatě všech programů zaměřených na znovuzačlenění do společnosti. Třeba u vězňů. Prostředí vychovává. Pokud například vidí, že někdo pečuje o své okolí, uklízí, stará se o to, jak se cítí, působí to na něj a přejímá tyto názory. Naši klienti často tuto alternativu v době dospívání ve svém okolí prostě neviděli.
Lidé si myslí, že mladí nechtějí pracovat a i oni sami to říkají. Často ale svůj názor, aniž by věděli proč, jen převzali od rodičů, kteří posledních 20 let nepracovali. My jim neřekneme - takhle nesmíš mluvit. To jim poví ve škole. My se s nimi budeme bavit jako s dospělými, ptát se, co se jim na práci nelíbí, a to v duchu - máš názor, tak si ho obhaj. Tím si můžou uvědomit, že to tak třeba není a že je nějaká práce skutečně baví.
Má tato pomoc klientům nějaký viditelný efekt?
Z dlouhodobého hlediska ano. Když se investuje do vzdělání obyvatel, je to něco, co se vrátí za dvacet čtyřicet let. A toto je vlastně dost podobné. Tito lidé mají zájem, jen se nijak nerozvíjí a škola je v tomto nedostatečná. Nemá takovou sílu.
Co pro vás v tomto smyslu bývá úspěch?
Nic měřitelného. Individuální úspěch našeho klienta. Například když má problémy s učením a i díky naší pomoci se mu podaří získat výuční list. To může být třeba i jen jeden z deseti.
Jste v provozu sice necelý týden, ale lze už říct, zda je o vaše služby zájem?
Součástí naší práce je i práce v terénu, oslovování lidí. A podle této zkušenosti zájem mladých je a v Sokolově je takových, kteří spadají do naší cílové skupiny, spousta.
Člověk v tísni provozuje v Sokolově nízkopráh pro děti od 6 do 15 let. Spolupracujete s ním?
Máme v plánu úzkou spolupráci, známe se dobře. Už máme pět dětí, které k nám odtud přišly, a přibudou další.
Koncem minulého roku definitivně padl kvůli nezískané dotaci projekt výstavby komunitního centra, které mělo vzniknout z jídelny zrušené 4. základní školy. To bylo koncipované právě především k využití volného času dětí z chudých rodin a z ghett a měli jste na něm vedle dalších neziskovek spolupracovat například i vy. Jak hodnotíte neúspěch tohoto projektu?
V objektu bývalé školy měl být nízkopráh Kotce a Člověka v tísni s dílnami a kuchyňkou pro výuku. K realizaci bohužel nedošlo. Komunitní centrum je možná vize budoucnosti, jak by měly v městech fungovat sociální služby na jednom místě, například centrum podpory rodiny, denní centrum pro osoby bez přístřeší a tak dále. Kladem této koncepce je dobré síťování služeb a nízké náklady.
Osobně bych zde velmi přivítal celoroční přístřešek pro bezdomovce, který by nahradil zimní stan. Tato koncepce může ale mít i zápory. Například sídlit v nějakém velkém domě s ostatními neziskovkami zabývajícími se jinou problematikou, tak by k nám klient třeba nechtěl přijít už kvůli tomu, že by se ve stejných dveřích potkal například s bezdomovcem nebo klienty jiných služeb. A co se týká síťování, naše vztahy s městem a městskou policií fungují dobře a tímto způsobem máme naši spolupráci víc pod kontrolou.
Podle mě nakonec nevadí, že náš nízkopráh vznikl někde jinde. Máme skvělé místo a myslím, že je lepší a přístupnější pro naši klientelu, než by bylo komunitní centrum. Ale kdo ví, třeba se zadaří a jednou tu něco takového bude fungovat. Město, městská policie a my i ostatní sociální služby stále hledáme nějakou cestu. Uvidíme.
