Hlinitanové cementy byly ve 30. letech velice progresívním, ale drahým materiálem. Podle zkoušek z let 1930-1932, které provádělo s cementy z Čížkovic, ČVUT dosahovaly betony po 48 hodinách pevnosti až 65 MPa. To byl na svou dobu prakticky zázrak, když si uvědomíme, že běžně používané betony v té době měly pevnosti po 28 dnech 13 - 15 MPa. O tom, že hlinitanové betony ztrácejí pevnost se začalo diskutovat až v 50. letech a u nás bylo používání hlinitanových cementů zakázáno tuším v roce 1957. Evropa hlinitany opustila dokonce až 70. letech, poslední zemí, kde se hlinitany mohly za určitých podmínek používat byla Francie. Největší "zájem" o hlinitanové betony byl v 70-80 letech kdy v celé Evropě padaly bez zjevné příčiny celé objekty nebo jejich části. Pak se teprve zjistilo na základě seriózního výzkumu, proč a co se s betony z hlinitanových cementů děje. Pokud se skutečně v objektu  nacházejí nosné konstrukce z hlinitanů a není důvod tomu nevěřit, tak je správné rozhodnutí objekt sundat dolů. Nikdo neví co tyto betony udělají po jednom či pěti letech. Jsou popsány případy z doby nedávno minulé, kdy se dělaly zkoušky pevností hlinitanových betonů v konstrukcích a během čtyř let poklesla reálná pevnost betonů 10x. A to nezmiňuji ani to, že v hlinitanových betonech daleko rychleji degraduje výztuž vlivem změny Ph betonu než v betonech s portlandskými cementy.

Škoda, že to nepostavili komunisti. To by tady byla zajímavější diskuse.

Hlinitanový beton se používal pro svou vlastnost - rychlé získání pevnosti po zabudování do stavby. Výhodou byl rychlý průběh výstavby. O negativních vlastnostech se vědělo. Baťa z tohoto materiálu stavěl některé budovy o kterých věděl že je za cca 30 let strhne.