"Do kojeneckého ústavu jezdím o hlavně o víkendech a o prázdninách. Starají se tu i o starší než tříleté děti. Vozím je na procházky, můžeme chodit do kina, divadla. Hraju si s nimi, mazlím se, protože takový kontakt jim chybí. Zaměstnanci domova se jim nestíhají tolik věnovat," vypráví se zaujetím Klára Benešová, která právě dnes slaví devatenácté narozeniny.
Poprvé v dětském domově byla se spolužáky, se kterými chodí na psychologický seminář. Práce s malými dětmi ji zaujala tak, že se přihlásila k dobrovolníkům v nadaci Terezy Maxové.
Někteří svěřenci ústavu jsou lehce mentálně postižení nebo opoždění ve vývoji řeči. "Podařilo se mi ale třeba rozmluvit holčičku, u které bylo vidět, že kdyby se jí někdo více věnoval, dostala by se na úroveň vrstevníků," popisuje studentka.
Podle ní chybí v domově lepší psychologická péče. "Klinická psycholožka pracuje v ústavu jen jedna a na všechno nestačí," všimla si Klára Benešová.
